<< >>

Je pravděpodobné, že pokud by Ježíš nevstal z mrtvých, nikdy bychom o něm neslyšeli. Tento příběh by zapadl v dalších tragédiích v dějinách. Vzkříšení je klíčovým bodem celého křesťanství. A největším důkazem vzkříšení je to, že křesťanství existuje.

Je sobota. Ježíš leží v hrobě. Je mrtvý.

Ještě před týdnem to vypadalo nadějně. Ježíš vjíždí do Jeruzaléma jako král. Lidé ho vítají, jásají.

Pak se to však začalo kazit.

Ježíš znovu několikrát mluvil o utrpení a smrti. Nikdo mu nerozuměl. Učedníci moc nechápali, o čem mluví. Nebylo jim příjemné, když o tomto tématu mluvil.

 

Ve středu byl ještě klid. Náboženští představitelé a zákoníci již celý den domlouvají, jak by mohli Ježíše zatknout a zabít. Protože však do Jeruzaléma proudí tisíce a tisíce Židů na svátek Pesach, který je slaven jako připomínka zázračného vyjití z Egypta, tak náboženští představitelé mají strach, že by zatčení Ježíše mohlo vyvolat nějakou vzpouru či bouři. Tu by Římané tvrdě potrestali. Je absurdní, že náboženští představitelé místo toho, aby se soustředili na duchovní význam svátku Pesach, tak se zabývají plány na to, jak zabít Ježíše.

Mezitím Ježíš tráví poslední klidný čas na hostině u Šimona Malomocného – tedy člověka, kterého Ježíš s největší pravděpodobností vyléčil. Byla to hostina na jeho počest. Dochází tam k trochu kontroverzní události, kdy Marie extravagantním způsobem vyjádřila odevzdanost vůči Ježíši. Pomazala mu nohy vzácným olejem z nardu. To nebyla levná záležitost – cena tohoto oleje byla celoročním platem dělníka. Však to také vzbudilo odpor – zvláště u Jidáše, který se staral o společnou pokladnu. Ježíš však jakoukoliv kritiku odmítá a Marii chválí. A zase má Ježíš pesimistické prohlášení, že pomazala jeho tělo k pohřbu.

Mezitím se vytrácí Jidáš. Je zajímavé, že ho ke zradě nepřemlouvají židovští představitelé, ale Jidáš jde za nimi. Matouš zaznamenává, že Jidáš nadnáší otázku peněz za zradu. Ptá se: Co mi dáte? Já vám ho zradím (Mt 26,15.16). A náboženští vůdcové mu navrhují cenu za otroka – 30 stříbrných.

Proč vlastně Jidáš Ježíše zradil? Peníze pravděpodobně nebyly hlavním motivem. Určitě by si mohl za zradu říci víc – pro židovské představitele měl Ježíš větší cenu než otrok. Možná to byly jeho ambice zaujmout nějaké zajímavé místo v Ježíšově království. Možná chtěl Ježíše trochu popostrčit, dostat do úzkých, aby musel použít svou mesiášskou moc. Určité politické ambice měli všichni učedníci – vždyť se již dlouho hádali o to, kdo bude v Ježíšově království největší. Rozdíl mezi jedenácti učedníky a Jidášem byl možná v tom, že v případě těch jedenácti byla jejich láska ke Kristu silnější než jejich ambice. U Jidáše tomu bylo naopak.

Jakou cenu má tedy Ježíš? Pro někoho velkou. Marie mu dala to nejlepší, co měla. A pro jiného jen cenu otroka – Jidáš viděl v Ježíši jen prostředek k naplnění vlastních ambicí a cílů. Jakou cenu má Ježíš pro nás?

 

Čtvrtek. Začíná přípravou na poslední večeři. Kněží v chrámu obětovali beránky v první den svátku nekvašených chlebů – tedy v pátek odpoledne. Ježíš a učedníci však budou jíst velikonoční jídlo o den dříve. To bylo potřeba kvůli tomu, že Ježíš bude v pátek večer již mrtvý.

Možná proto nenacházíme při Večeři Páně, kterou slavíme jednou za čtvrtletí, žádnou zmínku o beránkovi. Ježíš ztotožnil svou oběť s chlebem.

To, že Ježíš zemřel ve dni, kdy se slavil Pesach, nebylo náhodné. Bylo to v plánu od počátku. Pesach má kořeny v době vyjití z Egypta. Bůh tento svátek ustanovil, aby si Židé připomínali noc, kdy Izraelci unikli z Egypta, když zemřeli všichni prvorození Egypťané. Každá rodina měla zabít beránka a krví potřít nadpraží a veřeje svého domu – na znamení, že dům má být vynechán, až kolem bude procházet náhlá smrt, aby navštívila domy Egypťanů. Tato krev měla chránit obyvatele domu.

Velikonoční beránek se tehdy zabíjel v pátek odpoledne – tedy v době, když zemřel Ježíš. Pavel o Ježíši prohlásil, že On je naším velikonočním beránkem. Ježíš je Beránkem Božím. Zemřel místo nás, hříšníků, abychom mohli být zachráněni.

Vraťme se však k Večeři Páně. Ve čtvrtek k večeru sedí Ježíš s učedníky a nadhazuje, že jeden z učedníků ho zradí. Učedníci nevěděli, že je to Jidáš. Proto se ptají: Jsem to snad já? Ježíš však nechá Jidáše být. Je možné, že kdyby to potvrdil, tak by ho učedníci zastavili.

Při Večeři Páně Ježíš znovu zdůrazňuje, že zemře. „Vezměte a jezte, to je mé tělo. A to je má krev.“ Přesto Ježíš učedníkům v tento okamžik řekl dvě důležité pozitivní věci. Za prvé: „Nebudu již pít z plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu pít nový kalich v Božím království.“ I když pro Ježíše vypadaly nadcházející události beznadějně, Ježíš nepochybuje o svém vítězství. Druhé významné prohlášení učinil Ježíš, když šli po Večeři Páně s učedníky na Olivovou horu. „Po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje.“ Ježíš o svém vzkříšení nepochyboval. Je překvapující, že učedníkům říká, že se s nimi potká tváří v tvář. Je to slib i pro nás – když Ježíše zradíme a opustíme, tak On nás nezavrhne, tak jako nezavrhl své učedníky. Dále s nimi spolupracuje – navzdory jejich chybám a selháním. Chce se s nimi dále potkávat. A to je dobrá zpráva.

Na místě zvaném Getsemane vidíme Ježíše jako člověka. Zápasí o to, zda bude následovat Boha, činit Boží vůli. Ježíš musel volit. Marek v evangeliu používá pro Ježíšův zápas emočně zabarvená slova. Užívá slovo hrůza a úzkost. Ježíš se třásl hrůzou kvůli tomu, co ho čeká další den. Prožívá úzkost, z níž není pomoc či utěšení. Byl smutný až k smrti. Co jej tak tížilo? Proč se bál smrti? Zjevně to nebyl nedostatek víry, láska k pozemskému životu či strach z bolesti. Ježíš prosí Otce, aby odňal kalich, který jej čeká. Kalich je ve Starém zákoně spojován s Božím hněvem či soudem. Ježíš se hrozil nesení hříchu celého světa. Cítil, jak ho tento hřích odděluje od Otce, od Boha. I proto na kříži volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?

V Getsemane se Ježíš musel rozhodnout. Buď půjde cestou kříže, nebo ji vzdá. Určitě si umíme představit, jak u něj stojí pokušitel a zdůrazňuje mu, že s ním jeho přátelé nebyli schopni zůstat vzhůru, ale usnuli; že se ho jeden jeho učedník již chystá zradit a že ho nevděční lidé, za které brzy zemře, ukřižují.

S velkou bolestí a strachem se nakonec Ježíš rozhodl: „Otče můj … ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Po tomto vítězství jde Ježíš zpátky za spícími učedníky. Proč spali? Jejich srdce a mysl nebyly připraveny na to, co je čeká. Už za chvíli se rozprchnou.

Jidáš je připraven dokončit zradu. Místo i průběh měl promyšlené. Zbýval jediný detail – aby ve zmatku, který vznikne, vojáci zajali toho správného muže. Vyřešil to jednoduše. Ježíše políbí. V textu je použit speciální termín, který by se mohl přeložit i jako vřele políbit či láskyplně políbit. Je však možné, že to byl jen dlouhý polibek, aby stráže mohly Ježíše dobře identifikovat. Jidáš zcela obrátil polibek jako výraz lásky ve znamení zrady.

 

Je čtvrteční večer, přichází tma a Ježíš s učedníky jsou v Getsemane. Jidáš přichází k Ježíši v čele zástupu vojáků a lidí s holemi. A jak reagují učedníci? Petr chce bojovat. Usekl ucho služebníkovi velekněze. Ježíš ho však zastavuje. Jak to, že byl nyní Ježíš tak klidný? Vždyť ještě před chvílí prožíval Ježíš agónii kvůli tomu, co ho čeká? Ježíš odevzdal svou vůli Otci. Proto mohl být v této krizové hodině klidný. Tento postoj platí i pro nás – pokud se odevzdáme Bohu, podřídíme se mu – a není to nic jednoduchého – pak dostaneme pokoj a klid.

 

Je noc ze čtvrtku na pátek. Ježíš je přiveden k předběžnému slyšení před veleradu, do domu velekněze Kaifáše. Židovští představitelé tak Ježíše dostali tam, kde ho chtěli mít. Nejprve ho museli odsoudit před náboženským soudem a pak ještě před římským soudem. Obvinění muselo být vymyšleno dobře, protože co náboženští představitelé považovali za hodné smrti, to většinou Římané tak nevnímali. Verdikt tohoto předběžného soudu již byl jasný – popravit Ježíše. Nyní bylo potřeba pro to najít důvody. Velerada měla problém se svědky. K odsouzení bylo potřeba alespoň dvou svědků. Avšak v rámci jejich křížového výslechu se zjistilo, že jejich svědectví jsou plná rozporů.

Svědci tvrdili, že Ježíš prohlásil, že zboří chrám a za tři dny ho postaví. Takto to Ježíš neřekl, mluvil o své smrti a vzkříšení po třech dnech. Tato fáma však už žila svým životem. Každopádně ani u předpojatého soudního procesu neobstála.

Ježíš zatím nepromluvil. Na jednu stranu to pro židovské představitele bylo urážkou, brali to jako pohrdáním soudem. Na druhou stranu byli rádi, že Ježíš mlčel, protože už mnohokrát zahnal v diskuzi zákoníky a farizeje do kouta. Klidně mohl svalit tu chatrnou kupu lží, na nichž stavěli obvinění. Ježíš však mlčel.

Pak však vzal velekněz Kaifáš věci do svých rukou a bez obalu se Ježíše zeptal: „Jsi Mesiáš, Syn Požehnaného?“ To byla tehdy nezákonná otázka, protože podle židovského práva nebylo možné pokládat obžalovanému otázky, které by poukazovaly na jeho vinu. K překvapení všech začal Ježíš mluvit. Ježíš, který kdysi lidem říkal, aby neprozradili, kým je, tak nyní nejvyššímu knězi veřejně odhaluje svou identitu. Mesiášské tajemství už nebylo tajemstvím. Ježíš přiznal, že je jak Mesiáš, tak Boží Syn. Nyní už bylo jasné, že Ježíš nedělá žádnou politickou kampaň a že směřuje ke smrti.

Kaifáš měl to, co potřeboval. Ježíšovo tvrzení, že je Mesiáš, nebylo zločinem hodným smrti. Avšak svou velmi pečlivě položenou otázkou přiměl nejvyšší kněz Ježíše přiznat, že je Božím synem. A rouhání bylo v židovském uvažování trestným činem, který zasluhoval smrt.

Potupa přišla rychle. Po přiznání na Ježíše stráže začaly plivat, bít ho a posměšně ho pobízely, aby prorokoval, kdo ho uhodil, když mu zakryly hlavu.

To však nebyl jediný soud, který ten večer probíhal. Na jednom stojí Ježíš před veleknězem – nejmocnějším mužem Izraele. Na tom druhém pak stojí Petr před člověkem, který neměl žádnou moc, před obyčejnou služkou. Ježíš se odevzdal Bohu a směřoval ke kříži, zatímco Petr utekl před událostmi, které oba muže brzy pohltily.

Když stráže odváděly Ježíše, tak Petr ho zpovzdálí sledoval do veleknězova domu, kde probíhal soud. Kaifášův dům byl postaven na otevřeném nádvoří, které obklopovaly zdi okolních domů. Petr byl na tomto nádvoří, kdežto Ježíšův soud probíhal v některé z místností, které se nacházely v prvním patře.

Je pozoruhodné, že zde Petr vůbec byl. Obvykle je Petrovi vytýkána zbabělost. Avšak to, že Ježíše následoval, o něm vypovídá, že byl odvážný. Vždyť všichni ostatní učedníci po Ježíšově zatčení utekli.

Když služka Petra osočila, že patří mezi Ježíšovy učedníky, tak ho tím zaskočila. Měl pocit, že je v pasti. Vlastně Petr zradil sám sebe už tím, když seděl u ohně a vydával se za jednoho ze zástupu. Ostatní určitě o Ježíšovi pronášeli potupné řeči, žertovali o něm – a Petr to bez protestu poslouchal. Možná před nimi předstíral smích. Po tomto osočení služky vyhrkl: „O ničem nevím a vůbec nechápu, co říkáš.“ Petr se cítil nepříjemně, a proto se přesunul od ohně do zaplněného nádvoří. Služka ho však znovu potkává a znovu ho osočuje. A Petr znovu zapírá. Když se do toho vložili i ostatní na nádvoří, tak se Petr začal zapřísahat a zaklínat. To může znamenat, že jen sprostě nadával, mohl však také při Božím jméně přísahat, že Ježíše nezná. Mohl však Ježíše i proklít, aby dokázal, že nepatří mezi jeho učedníky. Každopádně tím Ježíše zradil. V tomto okamžiku se staly tři věci: (1) Zakokrhal kohout, (2) Ježíš se obrátil a pohlédl na Petra. Tento pohled ho neodsoudil, byl v něm smutek a lítost. A tehdy si Petr vzpomněl na Ježíšovo proroctví, že než kohout dvakrát zakokrhá, tak Petr Ježíše třikrát zapře. (3) Petr se hořce rozplakal. V tuto chvíli však jeho víra začala růst. Jeho slzy dokazovaly, že prožívá pokání. Totéž se může stát i nám. Nikdo z lidí není dokonalý, avšak Boží milost zachraňuje každého, kdo činí pokání.

 

Blíží se páteční ráno. Židovští představitelé nesměli ztrácet čas. Soudní procesy Římanů probíhali jen dopoledne. Hned ráno se tedy velerada potkává, aby vymyslela „zákonné“ obvinění Ježíše, které by obstálo i před římským prefektem. Ten Ježíše nebude chtít popravit za to, že se rouhal. Bude to brát jako jedno z židovských hašteření, která jsou však pro Římskou říši nevýznamná. Proto chtěla velerada obvinění navléknout na to, že se Ježíš prohlásil za Mesiáše, a dát mu tak politický význam. Vždyť v povědomí lidu byl koneckonců Mesiáš židovským králem a davidovským bojovníkem.

Pilát na první pohled zhodnotil náboženské představitele i Ježíše. Došel k závěru, že Ježíš není žádnou politickou hrozbou. Pilát nechodil kolem horké kaše a rovnou se Ježíše zeptal: „Jsi král Židů?“ Ježíšova odpověď je velmi opatrná: „Ty sám to říkáš.“ Nepřiznal, že je král, ale ani to nevyvrátil. Vždyť před týdnem vjel do Jeruzaléma jako král, aby naplnil proroctví ze Starého zákona. Na druhou stranu jeho království nemělo politický ráz.

Po této nejasné odpovědi už Ježíš nepromluvil až do bolestného výkřiku na kříži. Mohl se před Pilátem bránit a ten by ho nejspíš osvobodil. To však nebyla Ježíšova cesta.

Pilát hledal skulinu, jak se z celé události vyvléct. A proto přistoupil k řešení, které bylo tradicí – osvobodit jednoho vězně. Chtěl osvobodit Ježíše, ale zástup chtěl Barabáše.

Kdo byl Barabáš? Je o něm zmíněno, že při nedávném povstání zabíjel lidi. Možná to byl radikální vlastenec, který se zavázal, že bude zabíjet římské vojáky a představitele. Byl to nacionální vůdce. Lidé ho mohli vnímat jako osvoboditele mesiášského rázu. Pro židovské představitele nebylo velkým problémem naočkovat zástup, aby chtěl osvobodit tohoto populárního hrdinu.

Jméno Barabáš je možné přeložit jako „syn otce“. A tak dochází k paradoxní situaci, kdy si lid žádá osvobození „syna otce“, politického nacionalisty, a chce ukřižování pro „Syna Otce“, Syna Božího. Volba mezi Barabášem a Ježíšem byla volbou mezi nenávistí a láskou, mezi mužem války a mužem pokoje. To ráno tehdy v Jeruzalémě se odráží v celých dějinách – i dnes. I my každý den musíme volit – jak jednotlivci, tak různé skupiny nebo národy. Žel se až příliš často kloníme na Barabášovu stranu. Proto jsou na světě i dva tisíce let po této osudové volbě zástupu v Jeruzalémě stále války, zlo a násilí. Je potřeba si však uvědomit, že volíme i sami za sebe. I dnes se musíme rozhodovat mezi tím, co reprezentoval Barabáš, a principy Božího království. Učinit rozhodnutí je dnes stejně těžké jako tehdy ráno.

Pilát tedy odsuzuje Ježíše k smrti. A římští vojáci si tuto popravu opravdu užívají. Vždyť jak často se mohli prvotřídně pobavit s „králem“? Navlékají proto Ježíše do fialové róby, místo žezla mu dávají rákosí a na hlavu trnovou korunu. Pilát k tomu ještě přidává sadistickou vložku, kdy Ježíše nechá bičovat. Pak Ježíš s ostatními nesl kříž. Když se průvod dostal až na místo ukřižování, tak vězně přibili ke kříži. Poté kříž zvedli a pustili do předem připravené díry – což vězni potrhalo celé tělo. Bylo devět hodin dopoledne.

Smrt ukřižováním patřila mezi ty nejkrutější popravy. Odsouzení neměli zasaženy žádné životně důležité orgány, a tak smrt z únavy, svalových křečí, hladu, žízně a dušení přicházela pomalu, někdy až po několika dnech.

 

Je pátek odpoledne. Zemi zahaluje nepřirozená tma. Temnotu však prožívá i Ježíš. Ve tři hodiny volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Jsou to slova z Žalmu 22, který předpovídal utrpení Mesiáše.

Je to jediný výrok, resp. výkřik, v evangeliích, kdy Ježíš v modlitbě Boha neoslovuje Otče. Mezi Ježíšem a Otcem se rozprostírala temnota. Dosud měl Ježíš s Otcem ve svém životě úzký vztah. Nyní je od Boha oddělen. Odděluje ho hřích nás všech. Izajáš to vystihl slovy: „Jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“ Ano, Ježíš umíral jako Beránek Boží, který za nás dává svůj život jako výkupné.

Přesto Ježíš i při tomto bolestném výkřiku nezažíval úplnou beznaděj. Stále svého Otce oslovuje „Bože můj“. Ve skrytu duše věděl, že odloučení nepotrvá věčně.

Poslední Ježíšova slova byl výkřik: „Dokonáno jest.“ Je to zvolání muže, který dokončil svůj úkol, muže, který vyhrál, který vyšel z temnoty do světla. Ježíš zemřel jako vítěz s triumfálním výkřikem na rtech.

V tom je smysl kříže. Bezhříšný Beránek Boží, který zemřel, na sebe vzal hříchy světa.

 

Je sobota. Ježíš leží v hrobě. Je mrtvý.

A co bylo dál?

 

neděli brzy ráno běží ženy k hrobu, aby mohly pomazat Ježíšovo tělo. Trápí je, kdo jim pomůže odvalit kámen, kterým je zakrytý vchod do hrobu. Je zajímavé, že nablízku není žádný učedník, který by jim pomohl. Kámen je však již odvalen. A hrob je prázdný.

Ženy ohromuje posel, anděl, který jim říká: „Ježíš byl vzkříšen.“ Tato slova navždy změnila dějiny. Vzkříšení je jádrem evangelia. Možná někdy máme tendenci zaměřovat se na Ježíšovu obětní smrt za naše hříchy. To vnímáme jako evangelium. Není však nic depresivnějšího než mrtvý Spasitel. Ten nepřináší naději. Bez vzkříšení by křesťanství nemělo smysl.

Je pravděpodobné, že pokud by Ježíš nevstal z mrtvých, nikdy bychom o něm neslyšeli. Tento příběh by zapadl v dalších tragédiích v dějinách. Vzkříšení je klíčovým bodem celého křesťanství. A největším důkazem vzkříšení je to, že křesťanství existuje.

Skutečnost Ježíšova vzkříšení také garantuje vzkříšení všech, kteří v něj věří. Na konci času „zazní povel, Pán sestoupí z nebe a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou“.

Vzkříšený Ježíš proměnil učedníky z choulících se a ustrašených jednotlivců v odvážné apoštoly. Vzkříšený Ježíš prováděl v dějinách křesťany pronásledováními, ústrky a utrpením.

Vzkříšení zabilo samotnou smrt a zároveň otevřelo cestu k věčnému životu každému, kdo přijme Krista jako svého zachránce. O tom je evangelium. To je tou nejlepší dobrou zprávou a nadějí věřících – i ve 21. století.

 

Podle knihy od G. R. Knighta „Marek: Evangelium Ježíše Krista, Syna Božího“ převyprávěl D. Hrdinka

(foto: D. Rassbach, churchphoto.de)


 Sdílet článek na:
redakce - AIS 29. března 2018 Život víry