<< >>

Když baptistický kazatel William Miller přišel s myšlenkou, že se Ježíš vrátí na svět 22. října 1844, mnozí Američané byli překvapeni tím, že stanovil přesné datum. Už myšlenka, že se Kristus vrátí osobně, byla sama o sobě velmi radikální.

Většina významných církví 19. století předpokládala, že druhý příchod je spíše mýtem než skutečností, více lidskou než božskou záležitostí. Náboženští představitelé v té době říkali, že metaforický „druhý příchod“ symbolizoval nástup nové generace, která bude uctívat Boha a také prosazovat sociální spravedlnost.

Milleritské přesvědčení o doslovném druhém příchodu společně s novým porozuměním proroctví, sobotě jako sedmém dnu a porozumění stavu mrtvých se však ukázalo jako klíčové. Tyto základní věroučné body se staly kotvou adventního hnutí v době náboženských proměn.

Počátkem 19. století byla severovýchodní část Spojených států živnou půdou pro náboženské oživení. Takzvané „druhé náboženské probuzení“ podnítilo hnutí shakerů, raných mormonů, předchůdců Svědků Jehovových, milleritů a celé řady jejich odnoží.

V této atmosféře millerité zažili velké zklamání, když jako skupina s velkými nadějemi – avšak marně – očekávali Kristův návrat. Potom mnoho milleritů opustilo řady tohoto hnutí. Ti, kteří zůstali, byli rozpolceni v chápání významu termínu druhého příchodu Ježíše Krista. Někteří tvrdili, že datum bylo úplně falešné. Další byli přesvědčeni, že se Kristus vrátil, avšak pouze v duchovním smyslu. Poslední skupina – budoucí vůdcové raných adventistů sedmého dne – byli přesvědčeni, že datum bylo správné, ale událost byla špatně interpretována.

 

Raná církev adventistů vznikla v atmosféře náboženského probuzení na severovýchodě Spojených států. Důležitými mezníky „druhého náboženského probuzení“ při milleritských setkáních byla stanová shromáždění

 

To, že znovu zvažovali tuto možnost, je vedlo k setkávání a studiu Písma. Byli odhodláni objevit skutečnou pravdu. Po nějaké době došli k závěru, že se Ježíš 22. října neměl vrátit na naši zemi, ale že začal poslední fázi své smírčí služby v nebeské svatyni.

Mladá metodistka, která se jmenovala Ellen Harmonová (později Whiteová), tomuto výkladu dodala prorockou důvěryhodnost. Její vidění z prosince 1844 o „přímé a úzké cestě“ do nebe potvrdilo, že základní proroctví se skutečně naplnilo 22. října a také zdůraznilo to, co se stalo centrálním aspektem adventistického hnutí ve vnímání Krista.

Adventistický historik David Trim vyjadřuje údiv nad schopností milleritů proměnit a přesáhnout „zjevně špatné“ původní poznání. „Adventisté se dokázali přetransformovat z apokalyptického hnutí do velmi úspěšné církve. Tito první adventisté silně vnímali povolání Ducha svatého. Zní to sice staromódně, ale jsem přesvědčen, že Bůh tuto církev nechal vzniknout právě v této době kvůli určitému účelu. Věřící prokázali palčivou touhu po biblických pravdách. A toto je udržovalo, když ostatní, kteří také patřili k milleritům, odešli buď cestou fanatizmu, anebo se rozplynuli v opatrném hlavním proudu křesťanů.“

 

Mezi několik náboženských vůdců 19. století, kteří věřili v doslovný Kristův příchod, patřil i baptistický kazatel William Miller

 

První adventní věřící vnímali „přítomnou pravdu“ dynamicky. Je skutečností, že od okamžiku, kdy skupina těch, kteří v roce 1844 světili sobotu, vyrostla do počtu zhruba 3 500 věřících, jež oficiálně založili v roce 1863 církev adventistů, jejich věroučné porozumění neprošlo žádnými výraznými změnami. Už na počátku průkopníci, jako byl James White, velmi důrazně šířili výzvu „vyjděte z Babylona“. Toto poselství zdůrazňovalo vyjití z organizovaného náboženství a návrat k jednoduchému evangeliu.

To není až tak překvapivé – v dějinách se lidé vždy po několika generacích chtěli vrátit k základům své víry. I tento princip přispěl k tomuto duchovnímu probuzení. Co však překvapivé je, že James White došel v roce 1859 k přesvědčení, že výzva k „vyjití z Babylona“ ve skutečnosti znamená opustit neorganizovanost hnutí a vytvořit organizační strukturu církve. James White argumentoval, že Babylon je odvozen od slova Babel (zmatek). Vyjít z Babylona tedy znamená opustit všechno chaotické, emocionálně vzrušující a přehnaně nábožensky horlivé a přejít do stabilnějšího více organizovaného stavu. Původní smysl výzvy „vyjít z Babylona“ se tedy naprosto změnil.

Avšak tím, jak první adventisté začali budovat církevní struktury, neztratili svoje původní nadšení. Spíše byli schopni udržovat rovnováhu mezi radikalizmem, kterým byla prodchnuta řada náboženských hnutí v polovině 19. století, a mezi konzervatizmem, který měl přijít v budoucnosti. Tuto vyváženost musí církev adventistů udržovat dodnes.

Ellen Whiteová jako jedna z adventních průkopníků o tuto rovnováhu usilovala. Její prorocký dar jí umožňoval jedinečným způsobem zklidňovat nevyhnutelné střety mezi vůdčími osobnostmi adventistických průkopníků, jako byl její manžel James, Joseph Bates, Uriah Smith, John Nevins Andrews, George Butler a další. Všichni byli silné osobnosti a byli neuvěřitelně výkonní, což bylo nezbytné k přeměně místního hnutí v globální církev.

 

Ellen Whiteová – jedna z prvních adventistek – se svojí sestrou Alžbětou (fotografie pochází z let okolo roku 1850); zhruba po deseti letech obdržela Ellen Whiteová první vidění

 

Přestože v raném adventistickém hnutí bylo určité napětí mezi klíčovými vůdci, zůstalo jednotné v době, kdy většina náboženských hnutí měla tendenci se rozštěpit, následovat charizmatického vůdce nebo prostě zaniknout. Navzdory určitým pnutí se adventisté nakonec dokázali sjednotit v biblických pravdách díky modlitbám, studiu Písma a zjevení prostřednictvím proroctví.

David Trim k tomu říká: „Tito mužové byli naprosto přesvědčeni, že Ellen Whiteová je Boží posel. Pokud řekla: ‚Bylo mi to ukázáno‘, pak to přijali, i když o tom nebyli zpočátku vnitřně přesvědčeni. Diskutovali a hovořili o věcech velmi otevřeně, byli ochotni si vzájemně odpustit a nechovali vůči sobě nepřátelství. Svou vzájemnou otevřeností nám slouží jako příklad.“

Dnešní adventisté mohou vnímat první průkopníky jako poněkud svérázné. Někteří nevěřili v Trojici nebo v osobu Ducha svatého, dokonce považovali Krista za stvořenou bytost. Mnozí světili sobotu od 18 hodin v pátek do 18 hodin v sobotu bez ohledu na čas západu slunce. Nevadilo jim konzumování nečistého masa. To všechno se však v následujících desetiletích změnilo.

 

Jakub White, jeden z prvních zakladatelů adventizmu; významně přispěl k vyvažování mezi náboženskou horlivostí a církevní organizací

 

Dnešní adventisty by však mohla silně oslovit hloubka jejich přesvědčení. V učení o sobotě, druhém příchodu, svatyni a dalších základních bodech víry adventističtí průkopníci objevili „klíč“, který odemkl všechny ostatní biblické pravdy. Byli si vědomi toho, že všechny tyto body víry přinášejí stejné poselství o Bohu, že určují jeden směr. Díky tomuto zaujetí pro pravdu byli první adventisté schopni obstát.

Elizabeth Lechleitnerová, ANN


 Sdílet článek na:
AIS 19. června 2018 Ze života církve