<< >>

Minule jsme společně četli příběh Davida a Goliáše – a končili tím, že lépe je být Švorc, než Přerost. Švorcák David ubíjí přerostlého Goliáše jeho vlastním mečem, protože Bůh nepotřebuje divize; k umlčení přerostlého posměvače, před kterým se třese celá armáda, mu stačí důvěra jednoho teenagera. Jordánem však od té doby protekla nějaká ta voda a David už dávno není švorc. Je král a na případné Goliáše si vydržuje armádu.

V Davidově armádě působí i cizinečtí legionáři, třeba takový Urijáš. Ten není Žid, je Chetita, příslušník národa, o němž se jako o velké civilizaci nepsalo jinde než právě ve Starém zákoně (a bylo to dáváno za příklad jeho neautenticity, dokud Henri Texier v devatenáctém století nevykopal chetitské hlavní město z tureckého písku).

Urijáš Chetejský má za manželku hezkou Bat-šebu, kterou při koupeli zahlédne z výšky David, kdysi pasáček a národní hrdina, dnes král a představitel národa. Dnešní David už není švorc, už vyrostl a přerostl, je king – a bere se vážně. Když něco chce, prostě si to bere – a Bat-šeba z královského braní otěhotní. Přerost David má jasno – odvolá Urijáše z fronty, pod záminkou porady mu dá opušťák, krátkodobé volno k opuštění posádky, protože Urijáš není až takový švorcák, aby si myslel, že mu manželka povije potomka jen tak, ze vzduchu (nic proti Josefovi s Marií, to bude jiný příběh). Jenže ten Urijáš, ta chetejská naplavenina, zbytečně dělá vlny, nejde za manželkou plnit, co je třeba, ale po slyšení u krále zůstává s družstvem. Spí na zemi – nebude si prý užívat, protože je voják a zůstane se svými druhy. A král David, ten Přerost, to zkouší a zkouší, ale ten švorcák Urijáš ne a ne uhnout, odbýt si své a odejít k posádce – držet krok a ústa.

Král má problém – a když má problém král, vždycky se najde řešení. David posílá Urijáše zpět k posádce a na cestu mu dává depeši pro generála Jóaba, písemný rozkaz, aby Urijáše nechali hrdinsky padnout, protože „prostě proto, neptej se, generále, od toho ty hvězdičky nenosíš“. A protože králův rozkaz je holt králův rozkaz, Urijáš je eliminován, in memoriam hrdina.

Mladá vdova najde útočiště v králově ložnici. Všechno je v pořádku, ne? David dosáhl svého, bylo u toho trochu krve, ale nemusel ten Chetejec být tak umanutý, každý svého štěstí strůjcem. Bat-šeba si upřímně poplakala, ale role první dámy má své kouzlo, a to i v polygamii. A Bůh? Bůh posílá Nátana. Za přerostem Davidem přichází švorcák Nátan, prorok toho Boha, kterého David reprezentuje, a vypráví mu tklivý příběh o bezpráví, kdy bohatý dobytkář sebral nuzákovi jeho jedinou ovečku. David se rozhorlí a je ochoten dobytkáře popravit. Nátan mu tlumočí: „Ten muž jsi ty!“ Je to jako rána mezi oči, jako úder kladivem. „A Bůh ti vzkazuje, Davide,“ pokračuje Nátan, „já jsem tě učinil králem, dal jsem ti vše a dal bych ti mnohem víc, kdyby sis řekl – ale ty jsi neřekl mně, vzal sis sám a tvá svévole stála život hrdinského legionáře.“ A David, ten přerost, není Goliáš, není šíbr, není gauner – je jen chlap, který vidí, že škaredě přestřelil, že selhal a zklamal, a tiše vyznává: „Zhřešil jsem proti Hospodinu.“ A od Nátana slyší: „Týž Hospodin hřích s tebe sňal. Nezemřeš.“ Důsledek Davidova pádu smete ze světa Davidova syna, protože v Hadově světě mají činy následky. Když synek zemře, král už není přerost, není ani švorc, je král a národní ikona, hrdina s kazem, ale hrdina, vítěz nad Goliášem, poražený sám sebou a zvednutý zpět.

Pusť ten kámen z dlaně. Ty ani já nejsme bez viny. Nejsme takoví kingové, abychom mohli lusknutím prstu eliminovat hrdiny – to ale není naše zásluha. I my, menší lidé selháváme, padáme a vstáváme – a občas to za nás platí někdo jiný. I kvůli nám se tu a tam pláče do polštářů. A Bůh posílá své Nátany – osoby, události, aby vyřídily: „ty jsi ten muž“ a „Hospodin sňal, nezemřeš“. Není to oko za oko, nechodíme světem slepí a bezzubí. David je slavnou starozákonní postavou, Nový zákon jej zařadí do Kristova rodokmenu. David neskončí nikterak neslavně, naopak. David je připomínkou toho, že kde my bychom šmahem odsoudili zjevnou sviňárnu, protože vidíme na hladině přítomnosti nebezpečnou kru, tam Bůh vidí místo kry celý ledovec – i s těmi skrytými procenty pod hladinou. I když se v životě katastrofálně zmažeme, Bůh nezkoumá mikrometrem výšku vrstvy naší špíny. S fonendoskopem na naší hrudi toužebně čeká na šelest důvěry – v jedné kapse má skalpel, v druhé obvaz.

Příběh Davida, neslavného vítěze nad Urijášem, a příběh Urijáše, chetejského hrdiny, nás učí, že spravedlnost je jako ledovec a jen nad hladinou, v Hadově světě, se věci jeví jednoznačně. Z úseček našich životů Bůh jednou protáhne polopřímku; ne kvůli výkonu, který jsme podali, ale kvůli důvěře, kterou jsme se na svého Boha spolehli. Jednostranně nekonečná životní polopřímka Davida a Urijáše bude mít na počátku životní mikroúsečku rozdílné délky a kvality – ale sejde na tom? Had tvrdí své „ano“, Bůh ví své „ne“ – a my na základě výjimek, které potvrzují pravidlo, a na základě vlastní důvěry máme právo rozhodnout se jako Urijáš a David, kteří zvítězili – nebo jako celá řada těch, kdo prohráli, protože hleděli na lidské úsečky, ne na Boží polopřímky, kde hrob není tečka, ale jen středník, pauza, pomlčka.

Jan Vojvodík


 Sdílet článek na:
redakce - AIS 12. prosince 2018 Život víry