<< >>

Tlučou a tlučou, z moře i ze země – statisíce pěstí buší na náhle opevňovanou a zadrátovávanou Evropu. Jsme z toho tak trochu na větvi – nečekali jsme to, děsí nás to, obviňuje nás to i zneklidňuje, umrtvuje i mobilizuje. Nejen občané, ale i bratři a sestry se seskupují do táborů: já sluníčkář, ty necita, já odmítač, ty vítač – i v sobotní škole ty otázky uvnitř nás hlodají, občas se proklovají ven a na chvíli úspěšně okupují úkol, který je o něčem jiném. Diskuze ve světě, kde žijeme, nemůže zůstat za dveřmi kostelů, protože i ty kostely jsou uprostřed světa.

Jsme vystaveni realitě – nejen Řekové, Italové, nejen Němci, i my. A pokud nejsme, tedy zcela jistě jednou budeme; kvóty nás dostihnou – a je to tak dobře. V situaci, kdy se zcela neoddiskutovatelně miliony lidí nacházejí kousek od hranic Evropy v životu nebezpečné válečné zóně, není žádný div, že se pohnou směrem k bezpečí – stůj co stůj, zaplať čím zaplať, moře nemoře a dráty nedráty. Není žádný div, že se s tím pohybem, s tou migrací za bezpečím svezou migranti ekonomičtí i migranti radikálně náboženští, jedni za lepším, druzí za vítězstvím, které lze tam v bezpečné Evropě nebezpečně zasévat, aby vzklíčilo a jednou, byť po nich, přineslo nejen květy, ale i plody.

Není žádný div, že se do bezpečné a bohaté a (pořád ještě) svobodné Evropy valí statisíce různých lidí z různých pohnutek. Je to problém, ne že ne. Problém náš, ne problém jejich. Náš problém je právě ta všehochuť a naše neschopnost pohnutky každého konkrétního z nich rozplést, nahlédnout, posoudit a stvrdit – ty ano, ty ne, ty snad, ale zatím počkej sice v bezpečí, ale v chládku. Na takové rozlišování jsme nebyli připraveni, na takové rozlišování nemáme nástroje – a ten zástup před námi jinak vypadá, jinak mluví, jinak přemýšlí, jinak se chová, než jsme tady po staletí zvyklí. Nepoznáme, kdo je kdo. A v takovém případě – s tou válkou za jejich zády – je to, že nepoznáme, náš problém, ne jejich. Když nepoznáme, musíme vzít všechny – a komu přiměřené teplíčko, a komu přiměřený chládek měřit až pak, až budou uvnitř – s tím rizikem, že se nám u nás tak trochu rozutečou, tak trochu vymknou a že nás to rozutečení a vymknutí bude bolet. Že budeme platit – bolestně, občas třeba i krvavě.

Přijmout znamená vystavit se riziku, přijmout znamená smířit se s poklesem životní úrovně i životních jistot – ale nepřijmout znamená nebýt člověkem, nebýt křesťanem, být pokrytcem. Koneckonců – čekáme přece dobu konce, která bude znamenat ztrátu životní úrovně, ztrátu životních jistot. Nikdo z nás nemá správné hodinky, všichni čas jen odhadujeme podle prodlužujících se stínů. Co máme říct my, adventisté? Nebo smíme mlčet? Pak se nedivme, že za nás promluví jiní – a možná je to bude něco stát. Zaplatí i za nás – nevadí nám to? Na bezpečí máme NATO, na pomoc ADRU – koho na křesťanství, když naše se neprojeví?

Jan Vojvodík

 

Foto: Irish Defence Forces, cc-by-2.0; https://www.flickr.com/photos/42787928@N06/18898637736


 Sdílet článek na:
redakce - AIS 12. března 2017 Nezařazené