<< >>

V blízké době bude uveřejněno několik příspěvků, které souvisí se sociální činností církve. Tím prvním je rozhovor s Danielem Hottmarem, vozíčkářem, adventistou, biblickým pracovníkem ve Štětkovicích na Sedlčansku. Daniel také působí v Hospici Dobrého pastýře v Čerčanech a podílí se na činnosti oddělení sociální služby v Českém sdružení.

 

Danieli, narodil ses už jako postižený kluk?

Narodil jsem se s dětskou mozkovou obrnou a vážil sotva kilogram. Lékaři mě sice zachránili, ale ještě v předškolním věku mě čekalo šest náročných operací a dlouhé měsíce prožité na nemocničním lůžku daleko od rodiny. A pak invalidní vozík. Už v šesti letech jsem musel odejít z malé vesnice do pražského Jedličkova ústavu. Dnes by se mohli lidé pohoršovat, že mě rodiče dali do ústavu, jenže pro ochrnuté, nepohyblivé dítě prostě neexistovala jiná možnost. Do žádné normální školy by mě nevzali.

 

Jaké to bylo v Jedličkově ústavu?

O dvě stě dětí s různým postižením se v pražské Jedličkárně staralo pár přetížených vychovatelů. Byl jsem rošťák, takže propustku na vycházku jsem moc často nedostával. To byl v podstatě jediný kontakt s normálním světem. Ve městě plném překážek stejně nebylo kam jít, jedinou zábavu představoval nedaleký Palác kultury s kinem a koncertním sálem. I ten nám také brzy zatrhli. Vždycky když měla komunistická strana sjezd, nesměli jsme několik dní vycházet, aby se na nás nemuseli dívat. Postupně ve mně rostl odpor a vztek na celou společnost. Když dneska komunisti říkají, jakou by dělali sociální politiku, musím se smát.

 

Kdy se začal tvůj život měnit?

V 16 letech se mi budoucnost jevila zcela bezútěšná. Měl jsem z ní strach. Společnost mi neustále dávala najevo, že se mnou nepočítá. V roce 1985 jsem se pokusil zabít. Spolkl jsem čepel nože a doufal, že se už neprobudím. Když jsem se probudil z narkózy, byl jsem naštvaný na celý svět. Dlouhá převázaná rána, táhnoucí se přes celé břicho, potvrzovala, že se mi sebevražda nepodařila. Čekaly mne výčitky, zloba a další konflikty s vychovateli. V mé osobní kartě se objevil záznam „nevychovatelný a nebezpečný pro stát“. Očekával jsem vyhazov z Jedličkova ústavu. V měsících po pokusu o sebevraždu jsem uvěřil v Boha a to mi pomohlo postavit se k životu zodpovědně.

 

Jak se to stalo, že jsi uvěřil v Boha?

Po sebevražedném pokusu mě z Jedličkova ústavu skutečně vyhodili. Zůstal jsem doma, u rodičů, na samotě u Velvar. Dny jsem ležel apaticky na posteli a nechtělo se mi nic dělat. Jen tak jsem zíral do stropu. Zachránil mě místní metodistický farář, který mě začal brát s sebou na návštěvy, do kina a divadla a časem mne přivedl k myšlence zapsat se do semináře. Přijímačky byly první zkoušky, kde se zkoušející zajímali o to, kdo jsem a co si myslím. Tak jsem se stal farářem. Ale myslím, že uvnitř jsem pořád zůstal rošťák a provokatér. Nejdříve jsem zakládal sbor na Kladně a později v Sedlčanech. Po roce kazatelské služby v Sedlčanech přicházelo díky Bohu na bohoslužby okolo dvaceti lidí s dětmi.

 

hottmar_rozhovor

 

Dnes se téměř zdá, že tě postižení nijak neomezuje. Co ti pomohlo se s postižením vyrovnat?

Je to především Boží milost a rozhodně věrná pomoc mé ženy Nataši. Ale jsou i věci, které musí udělat člověk jen s Boží pomocí! Hlavní je nehodnotit lidi podle svého utrpení, ale dívat se na jejich starosti, jako by byly vaše. Litovat se a zabývat se vlastní bolestí, což žel mnoho postižených dělá, je bažina, která vás brzy pohltí a zahořknete. Povznést se nad svoje hranice znamená, že vás přestanou svírat. Nemám rád, když si vozíčkáři na všechno stěžují a reagují podrážděně. Říkám jim, že je úplně přirozené, že nás lidi okukují – za hezkou holkou se taky ohlížejí, protože je něčím zajímavá. Když se dítě zeptá, co to má ten pán za divné vozítko, naložím ho a svezu po náměstí.

 

Skutečně tě postižení dnes nijak neomezuje?

To víš, že omezuje. Když jsem se stal adventistou, přijel jsem na náš teologický seminář do Sázavy a měl jsem tam přednášku z praktické teologie. Po přednášce říkám: Fajn, teď bych potřeboval na záchod. Máte tu záchod pro vozíčkáře? Ano máme, říkali studenti, ale v prvním patře a bez výtahu. Tak jsem Pánu Bohu poděkoval, že nejsem ženská, a odjel jsem si vedle do kanceláře. Ale nejdůležitější je postoj k těmto omezením. Já se jim rád zasměju. Vzpomínám na pár let starou příhodu, kdy mi druhá dcera složila asi největší životní poklonu. Přišla ze školy, udělala provaz a bezelstně se mě zeptala, jestli to taky umím. Vůbec jí nedošlo, že jsem na vozíku. Jasně že umím, řekl jsem jí tenkrát, ale nemůžu ti ho ukázat. Sebrali by mi invalidní důchod.

 

Namísto závěru si dovolím přidat čtyři hesla, kterými se Daniel v životě řídí. Sesbíral jsem je během našich společných akcí při službě v okrscích. Danieli, děkujeme.

  • Pokud se na lidi usmíváte, oni vám rádi pomůžou. Ale když jste na vozíku a ještě jste vzteklí a nervózní, tak je to dvojnásobné prokletí. Poznávám spoustu hodných a ochotných lidí a rád se na ně usmívám.
  • Nesmíme se nechat pohltit lítostí a beznadějí.
  • Pro mě víra neznamená útěk ze světa, ale velmi praktickou záležitost. Vnitřní náboj, který vám, i když jste mnohokrát upadl, prožil zradu a máte všeho plné zuby, říká – zkus to ještě jednou.“
  • Mám za to, že Bůh věří v člověka víc než člověk v Boha.

 

Rozhovor s Danielem Hottmarem vedl Daniel Hrdinka, vedoucí Oddělení sociální služby v Českém sdružení

(Rozhovor vyšel v časopisu Advent 9/2016)

 

Další články související s tématem sociální činnosti církve:

Lidé s postižením a znevýhodněním mezi českými adventisty na počátku 21. století


 Sdílet článek na:
redakce - AIS 4. prosince 2016 Ze života církve