Církev adventistů sedmého dne

Modlitby za mír plynuly 6. srpna ze rtů desítek tisíc lidí po celém světě. Před šedesáti lety v tento den svět vstoupil do atomového věku. Nad centrem města Hirošima explodovala ve výšce 580 metrů bomba a okamžitě zabila 70.000 lidí. Během několika měsíců se projevily dlouhodobější efekty v podobě nemocí z ozáření a opět zabily mnoho lidí. Jen tři dny po výbuchu v Hirošimě, byla shozena druhá atomová bomba na Nagasaki, která zabila ještě o tisíce lidí více.

Mezi nemnoha stále ještě žijícími „Hibakusha“, tedy těmi, kteří výbuch atomové bomby přežili, jsou i dvě ženy, které jsou členkami sboru církve adventistů v Hirošimě.

Paní Kino, které je dnes už téměř 90 let, bydlela asi 4 kilometry od epicentra výbuchu a proto jí minuly hlavní důsledky detonace. Jako vyškolená ošetřovatelka pomáhala těm, které popálil žár výbuchu.

Dnes žije v domě s pečovatelskou službou speciálně určené pro Hibakusha, kde znovu vypráví svůj traumatický příběh školákům. V jejím vyprávění ale nenajdete ani stopu hořkosti. Paní Kino mluví o naději a také o tom, jako ona a její společenství bylo ochráněno. Mluví také o pomoci, kterou ona a její rodina byli schopni poskytnout druhým.

„Znala jsem Boží slib z Bible, že přes množství pádů budu zachráněna,“ říká paní Kino. „Cítím, že se v mém životě tento slib už splnil. Myslím, že na světě se děje mnoho věcí, ale to nejdůležitější je prostě zapomenout na válčení. Jestliže se jeden druhému přiblížíme, ruku v ruce a budeme věřit v mír, myslím, že to přinese šťastnou budoucnost.“

Paní Sako bylo v době bombardování Hirošimy 17 let. Nacházela se pouhý 1,5 km od epicentra. Řekla, že její přežití byl zázrak. Vojenská první pomoc jí odmítla ošetřit s tím, že musí pomoci těm, kteří mají alespoň nějakou šanci přežít. Celé týdny trpěla problémy s dýcháním, hroznými popáleninami na nekrytých částech svého těla, hnisavými ranami a onemocněním z radiace.

“Od té doby,“ říká, „opravdu nemám ráda válku. Nenávidím válku. Nechci, aby moje děti zažily to, co jsem musela já. Dělám co můžu, abych zabránila, aby se to stalo znovu.“

Po tom, čím vším paní Kino a Sako prošly, by bylo pochopitelné, kdyby v sobě chovaly bolest a zlobu. Místo toho jsou plné odpuštění.

Paní Sako vysvětluje, že ve své víře „našla něco pevného. Všechno okolo mě se může změnit, ale věřím v Boha, který se nemění.“

Navzdory hrůzné minulosti má paní Sako naději pro budoucnost. Prohlašuje, že byla zocelena díky své víře v Boha stvořitele.

„Když jsem poprvé šla do sboru... probírala se kniha Genesis. Zamilovala jsem si příběh Genesis, příběh stvoření a zejména myšlenku že jsme výjimeční; že jsme Božím obrazem. Díky tomu mohu považovat všechny lidi za výjimečné,“ říká. „To mi dává sílu. Vážím si toho, že Bůh je můj přítel a církev moje pomoc a podpora.“

Paní Kino a Sako jsou jen dvě z mnoha Japonců, kteří po 60 let opatrují vzpomínku na nesmazatelnou tragédii. Přesto hledí do budoucnosti s nadějí a odpuštěním.

Sdílet článek na:

redakce - ANN09.08.2005, 06:29:00Život víry Počet zhlédnutí ( 2750 )    Vytisknout článek

Komentáře

Počet názorů: 0

Reakce čtenářů