<< >>

Spiritualita představuje výzvu. Spiritualita jednotlivců však může být lékem na mnohé choroby církve. Právě spiritualita, osobní zbožnost, skutečná zbožnost – tedy prodat to „všechno“ ilustrativní a koupit pole s pokladem (důvěru Bohu) a využít k tomu plánovaně, cílevědomě a efektivně ty hodiny, dny, týdny a léta života, který máme k dispozici – je ingrediencí, která se ve všech církvích bez výjimky vyskytuje v množství menším než malém. Díky Bohu za výjimky, které pro nás představují výzvu, motivaci a výtku.

Zkusím tu (někdy více, jindy méně doslovně) převyprávět v krátkém seriálu, v několika částech, to, co jsem se dočetl a doposlouchal u Bruna Vertalliera, Daniela Dudy, Dallase Willarda, Johna Ortberga, Richarda Fostera, Donalda Whitneyho a dalších autorů. Převyprávět to pro nás – pro ty, kdo našli na poli evangelia poklad a zvažují, jak „jít, prodat, co mají, a koupit to pole“. To jediné, co nás může proměnit, je Boží moc – ale jako lidé k tomu můžeme připravit ve svém životě podmínky. Aktivně, plánovaně a cílevědomě nastavit patici žárovky našeho života tak, aby do ní lépe zapadly kontakty zásuvky, jíž náš Bůh propojí náš život se svým Životem – abychom se mohli rozsvítit do svého okolí.

Zbožnost totiž nepřichází sama od sebe – ne v tomto světě a v tomto těle. My obvykle chceme více úspěchů, více věcí, více jistoty, více přitažlivosti, více obdivu, více potěšení – ale to, po čem naše duše doopravdy touží, je, aby Boží království překonalo všechny překážky a všechen hřích a proměnilo nás v člověka, kterým Bůh chtěl, abychom byli, když nás stvořil. A to jediné, co naši duši skutečně uspokojí, je, že se tak stane – že nebeské věci vstoupí do našeho dnešního života tady a teď. To by měla být naše VIZE pro duchovní život.

Proměna života Boží mocí zahrnuje na naší (lidské) straně tři základní předpoklady – že máme VIZI, že se ROZHODNEME tuto vizi realizovat a že v PRAXI uplatníme nástroje a metody, jimiž realizaci této vize v našem životě podpoříme, umožníme.

1. VIZE

2. ROZHODNUTÍ

3. PRAXE

Všechny tyto tři lidské prvky jsou potřebné k naší proměně, k naší skutečné zbožnosti – ale každý z nich hraje jedinečnou roli.

Ukažme si to na příkladu učení se cizímu jazyku. Porovnejme lidi, kteří se učí cizí jazyk v Číně a v USA. Kde se více lidí učí cizí jazyk – v Číně, nebo v USA? V Číně. A kde najdete více dostupných metod a možností učení se cizímu jazyku – v Číně, nebo v USA? V USA. A přesto se více lidí učí cizí jazyk v Číně! Proč? Mají vizi! Pokud se naučí cizí jazyk (nejčastěji angličtinu), jejich život se změní – otevře jim to dveře k lepšímu zaměstnání, lepšímu vzdělání, dalším příležitostem. Je to tedy velice silná vize. A pokud je vize dostatečně silná, lidé udělají všechno možné, aby našli a uplatnili metody k jejímu uskutečnění. Pokud je vize dostatečně silná, není to tak, že my máme vizi, ale že vize má nás.

Když máš VIZI, nutně musí následovat ROZHODNUTÍ, nemá-li vize skončit v koutě, v koši, protéct mezi prsty společně s dny, týdny, měsíci a roky tvého života. Rozhodnutí – to není přání, je to závazek. Jediná osoba, která se za tebe může rozhodnout, jsi ty. Rozhodnout se, to znamená zavázat se, že vizi uskutečním. Je to jako přehodit výhybku. Začnete hledat PRAXI nezbytnou k dosažení cíle – metody, postupy, nástroje, procesy. Praxe neznamená snahu, ale cvičení. Snažit se, to je málo. Praxe je cvičení – tedy systém, ne pouhá snaha, tedy pokus. Cvičení, na rozdíl od snahy, používá plánovaně a cílevědomě metody, které ověřitelně vedou k cíli – protože k cíli dovedly zástupy jiných, když je plánovaně a cílevědomě praktikovali.

V 1K 9,24–27 Pavel píše: „Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali! Každý závodník se podrobuje všestranné kázni (cvičení). Oni to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný. Já tedy běžím ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. Ranami nutím se tělo ke kázni (cvičení), abych snad, když kážu jiným, sám neselhal.“

Mezi „snažením se o něco“ a mezi „cvičením, abychom něčeho dosáhli“ je obrovský rozdíl! Kolik z nás by bylo schopno uběhnout zítra odpoledne maratón, celých těch zhruba 42 kilometrů? A kolik z nás by ho bylo schopno zítra odpoledne uběhnout, kdyby se fakt hodně, hodně snažili? A kolik z nás by jej uběhlo, kdyby pět, deset, patnáct, dvacet let poctivě cvičili, trénovali, plnili tréninkový plán? Křesťanský filozof Dallas Willard měl pro cvičení definici: „Organizuji svůj život kolem činností, díky kterým získám schopnost dokázat to, co nyní nedokážu ani při té nejlepší snaze.“ Obecně v lidském životě platí, že přeceňujeme to, kolik můžeme dosáhnout pouhou upřímnou snahou, a podceňujeme to, kolik můžeme dosáhnout pravidelným, plánovaným a cílevědomým cvičením. Proměna ale vyžaduje cvičení, ne snahu. A platí to pro maratónský běh, pro učení se cizímu jazyku i pro hru třeba na klavír. A také pro duchovní život.

Lidé si obvykle myslí, že cvičit desítky let stupnice je obtížný způsob, jak být schopen veřejně zahrát na klavír komplikované Bachovy skladby. Cvičit po desítky let ovšem není ten obtížný způsob, jak veřejně hrát na klavír Bachovu hudbu! Naopak! Je to ten snadný způsob! Obtížný způsob by totiž byl jiný: nikdy necvičit stupnice a prostě přijít ve fraku před nabitý sál, uklonit se, sednout ke klavírnímu křídlu – a pak se prostě pořádně, ale fakt pořádně a upřímně snažit.

Proměna vyžaduje cvičení a cvičení vyžaduje metodu. A o metodách umožňujících proměnu si více řekneme příště.

Jan Vojvodík (c168@seznam.cz)

(Článek vyšel v časopisu Advent 1/2019)


 Sdílet článek na:
redakce - AIS 8. března 2019 Život víry