<< >>

Četl jsem nedávno pěkný aforizmus Pavla Kosorina: „Lidé jsou na různé duchovní úrovni – nejvíc je jich na začátku a hodně je jich v koncích.“ Platí to o lidech ve společnosti a platí to i o lidech v církvi – jakkoliv to můžeme vytěsňovat a namítat, že to tak není. Stačí zavést hovor na duchovní život, na otázku spirituality. Lidé buď tu otázku v životě intenzivně prožívají a vidíš, jak jim zahoří srdce a zasvítí oči, když na ni padne řeč, nebo ji rychle opouštějí či marginalizují. Spiritualita totiž z konců dělá začátky a ze začátků středy. Protože střed, to je cíl spirituality – postavit do středu našeho života Pána Boha. Postavit na Pánu Bohu ohnisko našeho života. Učinit Boží slovo – a na něm založený vztah s Bohem – optickou čočkou, kterou nahlížíme na život.

Ten výraz „ohnisko“ je důležitý. Pojďme si říct něco z teorie čoček: „Spojné čočky neboli spojky mění optický svazek světelných paprsků na sbíhavý, takže paprsky se za nimi protínají v bodě označovaném jako ohnisko. Vzniká tak skutečný obraz předmětu před čočkou. Naproti tomu rozptylné čočky neboli rozptylky mění optický svazek na rozbíhavý, který zdánlivě vychází z ohniska před čočkou – vytvářejí zdánlivý obraz.“ Každý z nás nějakým způsobem vidí a vyhodnocuje život a jeho souvislosti. Kdo je vnitřně nastaven jako „rozptylka“ (a každý z nás se jako „rozptylka“ rodí, být „rozptylka“ je normální), hledí na to, co je před očima – na zdánlivý obraz života a jeho souvislosti. Teprve Boží slovo, nebo lépe – vztah s Bohem, může udělat „z rozptylky spojku“ a umožnit nám vidět skutečný obraz života a jeho souvislostí, založený na Boží realitě.

O to, aby se z „rozptylky“ stala „spojka“, jde v křesťanské spiritualitě. K tomuto cíli společně směřují všechny duchovní disciplíny – abychom poznávali Pána Boha a díky tomu žili své životy s vědomím skutečné reality. Každá z duchovních disciplín tento cíl nějakým unikátním způsobem podporuje. A ta dnešní disciplína, jednoduchost, jej podporuje tím, že fixuje ohnisko, činí jej pevným. Proč? V odborném článku o fotografování, který jsem našel na internetu, se píše o výhodách objektivů s pevným ohniskem – objektivů, které nepřibližují objekty, jejich skla jsou pevně uložena, nastavena na jedno ohnisko: „Proč se omezovat a fotit jednoohniskovým objektivem? Hlavní předností je obvykle jejich vysoká světelnost.Dokáže totiž výrazně rozostřit pozadí a opticky zdůraznit hlavní motiv snímku.“ A přesně o tom je jednoduchost jako duchovní disciplína – dokáže výrazně rozostřit pozadí a zdůraznit hlavní motiv života. Jednoduchost jako duchovní disciplína je jako objektiv s pevně nastavenou ohniskovou vzdáleností – je to život s jedním pevným ohniskem. Byl to dnes poněkud komplikovaný úvod, že? Nemějte strach, dál už to bude jednoduché – vždyť mluvíme o jednoduchosti.

Duchovní disciplína nazvaná „jednoduchost“ budí podezření. Výraz „jednoduchý“ přece používáme o lidech ve smyslu: „tohle on/ona nemůže pochopit, je na to příliš jednoduchý/á“. Přitahují nás věci složité, ne věci jednoduché – spíš Ferrari než Trabant. Jednoduchost je přece předstupeň složitosti – a tak by měla mít větší hodnotu. Kdepak, neplatí to vždycky. Nemálo lidí oceňuje čistotu a jednoduchost funkcionalistické architektury více než honosnou složitost staveb pozdního baroka. Být jednodušší neznamená mít nízkou hodnotu. Být jednodušší neznamená hrát druhou ligu. Být jednodušší může být i výhoda – nejen ve fotografii.

Život nás tlačí do řady rolí. Jsme otci, matkami, syny, dcerami, o synovcích, neteřích, vnucích, vnučkách a prarodičích nemluvě. Jsme zaměstnanci, možná zaměstnavateli, nebo makáme sami na sebe. Jsme spotřebiteli, zákazníky. Jsme motoristy, zahrádkáři, stavebníky, malíři, kutily. Jsme nadřízenými, podřízenými, bílými límečky, lopatami. Jsme žáky, studenty, učiteli. Jsme členy církve, členy sboru, sborovými činovníky. Z každé té role prší úkoly, zodpovědnosti, radosti i starosti. Každá ta role si nárokuje můj a tvůj čas, mé a tvé nasazení, mou a tvou pozornost, můj a tvůj pohled. Je to řada pohledů, řada úhlů, které vyžadují, abys je nahlížel objektivem se spoustou skel v rozmanitém poměru, měnícím vzdálenost podle potřeby. A právě tady tě duchovní disciplína jednoduchost zabrzdí a řekne ti: „Ne. Tobě by mělo stačit pevné ohnisko, jedna čočka. Spojka.“ Ale ty jsi přece přirozená „rozptylka“ a přirozeně čelíš životnímu rozptylu, vždyť teď jsme si (zdaleka ne všechny) tvé životní role vyjmenovali. Ano, duchovní disciplíny tě vedou od „rozptylky“ ke „spojce“ – a jednoduchost je připravena tě na tu „spojku“ a její pevné ohnisko fixovat. Nutně to potřebuješ – vždyť rodnou podstatou jsi „rozptylka“. Jednoduchost přináší „rozptylkám“ svobodu být (a zůstat) „spojkami“. Pro sebe i pro druhé. Jednoduchost je zakotvenost (navzdory rozptylujícím vnějším podnětům) ve vnitřní realitě počítající s Bohem, která se následně projevuje navenek. Pokud se domníváme, že můžeme žít uvnitř realitou, aniž by zevnitř vytryskla navenek a měla hluboký dopad na to, jak žijeme, pak lžeme sami sobě. Pokoušet se uměle navenek navodit takový životní styl bez té vnitřní zakotvenosti v realitě vede ke smrtícímu zákonictví.

 

Ale jak na to?

Jednoduchý život začíná soustředěním se na vnitřní realitu – na vztah s Bohem. Prožívání tohoto vztahu a uvědomování si tohoto vztahu nám dává svobodu přát si v životě jedno jediné – patřit Bohu, ať to stojí, co to stojí. Najít v poli poklad – prodat všechno, co mám – a koupit to pole.

Znamená to, že se neberu vážně. Nehodlám dělat dojem na okolí – ne proto, že bych si to nemohl dovolit, ale z principu. Jsem k lidem upřímný a pravdivý, protože nepotřebuji mít moc a postavení. Můj život není motivován ani rozumem, ani strachem – ale vztahem s Bohem.

Nechtěj dělat na lidi dojem – autem, telefonem, bytem či domem, životním úspěchem, destinací své dovolené. Ať to nazveš jakkoliv – potřeba reprezentovat, potřeby velké rodiny, právo na relaxaci, právo na bezpečí – vždycky je za tím rozum nebo strach, vztah s Bohem stěží.

Nebuď závislý, protože každá závislost zotročuje. Nevolám tu po finanční nezávislosti, ale po vnitřní svobodě. Nebuď závislý na svém postavení, na svém domě, na svém autě, na svém sportu, koníčku, práci, zdraví. Nebuď závislý na politice, na jejím sledování, na jejím vyhodnocování, na zařazování se do skupin konkrétních politických příznivců i odpůrců. Jak poznáš, že jsi závislý?

Je to jednoduché – změř si čas. Kolik času tě stojí ty věci a aktivity? A pak ten čas přiměř k času, který cíleně trávíš vztahem se svým Bohem (a nezapomeň odečíst sobotu, ta je k tomu určena, tu nemůžeš započítat). Kde je tvé ohnisko?

A pak se odvaž jít dál – kolik peněz tě stojí zbytné věci a aktivity? Spočítej si to – a pak tu sumu přiměř k sumě, kterou vydáváš na to, k čemu tě vede tvůj vztah s Bohem. Kde je tvé ohnisko?

A pak se nadechni – a jdi ještě dál. Za kolik z toho nezbytného, co máš, bylo nezbytné zaplatit tolik, kolik to stálo? Spočítej si to – a pak tu sumu přiměř k sumě, kterou vydáváš na to, k čemu tě vede tvůj vztah s Bohem. Kde je tvé ohnisko?

A pak si chvilku odpočiň – a jdi ještě dál. Do jaké porce času, který trávíš s rodinou a dětmi, aktivně zveš Pána Boha, kolik prostoru mu v tom čase dáváš? A zase odečti sobotu, ta se nepočítá. Kde je tvé ohnisko?

Pozor! Nenapíšu teď: „a pak jdi a prodej, co máš…“ Ne! Vždyť i já mám mnohem víc, než bych si v nejupřímnějších chvílích mít přál – a ty i já známe to podobenství o trámu trčícím z oka. Proto radím: nezačínej těmi věcmi! Ty stejně jednou shoří, říkávala moje tchyně. Začni tím časem – protože nejpozději za několik desítek let shoříme i my, vždyť všichni jsme členy jednoho velkého spolku přátel žehu – život žádného z nás nepřežije svou generaci. Začni časem! Udělej si ten audit! Podívej se realitě do očí – a pak se chyť vztahu se svým Bohem. A pokud ti ten audit vehnal do tváře červeň či do očí slzy, chyť se svobody, kterou ti vztah s Bohem dává a nastartuj změnu, nový začátek.

Zvykni si všechny podněty v životě hodnotit tím jedním pevným ohniskem. Druhým budeš připadat nenormální, ale na to si časem zvykneš. Vztah s Bohem tě osvobodí od potřeby dělat na lidi dojem a toužit po potlesku. Nemusíš to lámat přes koleno, nemusíš se do toho tlačit – udělej si audit svého času a začni jen dávat Pánu Bohu více času než doposud. Zjistíš, že vše se dá do pohybu samo od sebe – a víc a víc. A když s tím nepřestaneš a nepustíš se toho pevného ohniska, zažiješ dobrodružství, bude to fičák. A třeba pak dojde nejen na ten čas, ale i na ty věci – ale svobodně, spontánně, ne se skřípěním zubů.

Duchovní disciplína jednoduchost byla v duchovním životě žádoucí vždycky – ale doba nikdy nebyla tak rozptylující, jako je dnes.

Život je jednoduchý – jde v něm o ovocný reparát, o rozhodnutí důvěřovat Bohu sám za sebe tam, kde se Adam s Evou rozhodli jinak, pod tím stromem prorůstajícím skrze tisíciletí až do sadu naší generace. Rozhodnutí důvěřovat Bohu je zdarma, je jednoduché – ale jakmile je učiníš, začneš za ně platit tím, že už nejsi svůj, ale Boží, a že doma jsi u něj, ne u sebe v obýváku. Nebo ve tvém životě zůstane všechno při starém – ale pak ten ovocný reparát nebylo rozhodnutí, jen přání, jen chvilková slabost, která už pominula. Jednoduchost ti pomáhá držet směr, fixovat pohled – a ostatní duchovní disciplíny tě mezitím vyživují, motivují a podporují. Jednoduchost je jako opěrná tyč vedle mladého stromku. Ne proto, že ti vysype peněženku (to možná ani ne), ale proto, že ti udělá pořádek v čase. Totiž – pokud jí to dovolíš. Nebo lépe – pokud si to dovolíš.

A o čem že budeme mluvit příště? O SAMOTĚ. Nepřestávej mít odvahu ke čtení! Pokud jsi přežil dnešní téma, žádné další už tě nezlomí. Dnes to byla nejsilnější káva z celého nápojového lístku duchovních disciplín. Buď klidný – byla (a dosud je) silná i pro mne. Ale stojí za to.

Jan Vojvodík (c168@seznam.cz)

 
 

Jak na spiritualitu? Vize a rozhodnutí (1. část)

Jak na spiritualitu? Duchovní disciplíny (2. část)

Jak na spiritualitu? STUDIUM (3. část)

Jak na spiritualitu? MODLITBA (4. část)

Jak na spiritualitu? ROZJÍMÁNÍ (MEDITACE) (5. část)

Jak na spiritualitu? PŮST (6. část)


 Sdílet článek na:
redakce - AIS 29. srpna 2019 Život víry