<< >>

Jako bych tě slyšel: „Je to tu v těch článcích o spiritualitě pořád takové: ‚sednu si a počkám‘, žádná akce, snaha, čin. My bychom chtěli vědět, jak na život – jak nastavit druhou tvář, jak jít druhou míli, jak trpělivě snášet protivenství, jak milovat lidi okolo… Prostě ‚jak žít jako Ježíš‘. A tady je to pořád o tom, co už známe a celý život děláme – studium, modlitba, teď zase rozjímání. Copak se dá ten dobrodružný život víry takhle vysedět?“

Není jiná cesta. Ten akční Ježíš evangelií tráví hodně času mimo pozornost zástupu i učedníků, s Otcem – na modlitbě, v rozjímání. Tam se rodí síla pro zápas, tam je Ježíšovo zázemí před naskočením do hry. A pak, až uhraje, co je za ten den potřeba, tak ze hry zase ven, do samoty, nabrat sílu a dech, být s Otcem. Tam bere Ježíš odvahu čelit nechápavosti učedníků, odmítání od zástupu, pronásledování od vrchnosti a pokoušení od ďábla.

Ty vnitřní duchovní disciplíny jsou základ, na kterém se staví nejen ve tvém, ale i v Ježíšově pozemském životě – a jejich praktikování je skutečným následováním a vede ke skutečnému následování. Každá jiná snaha následovat by vedla – a také vede – jen k frustraci a vychladnutí. Slyšel jsi někdy větu: „Dělej to, co by dělal Ježíš na tvém místě“? Je to taková milá, zbožná rada – ale vede jen k frustraci a vychladnutí. Přesto je to rada dobrá – jen si potřebujeme uvědomit, že to, co by Ježíš dělal na mém místě, by bylo přesně to, co dělal na tom svém: měl by důvěrný vztah s Otcem – chodil by za ním „na pustá místa, časně ráno, ještě za tmy“ – a kdykoliv by bylo potřeba, tedy denně, a ne jen jednou denně. To by dělal Ježíš na tvém místě – protože to je to, co rozhoduje o úspěchu či neúspěchu života. Tohle, ne výsledky.

Právě Ježíšův důraz na společenství s Otcem je oním „lehkým jhem, které netíží“ a které nám nabízí výměnou za naše těžká jařma, za naše chomouty starostí, obav, strachů a děsů, které nám obemykají krk, berou dech a bortí šíji. Bude-li však Bůh s námi, kdo bude proti nám? Ach, přece téměř všichni a téměř všechno! Ale s jakým úspěchem? Ti téměř všichni a téměř všechno nás mohou maximálně ukřižovat, ne nám vzít spasení, dokud se budeme vztahu a společenství s Otcem držet – navzdory třeba všemu, navzdory třeba všem! Nejde tu o náš výkon. Jde o to, komu věnuji svůj čas, svou důvěru, své spoléhání, svou svobodnou vůli – tedy to jediné, co tady na světě skutečně vlastním.

„My jsme ve svém následování Krista často jako děti, malí kluci, kteří chtějí být jako basketbalová hvězda,“ píše Dallas Willard v knize „The spirit of the disciplines“ – „a tak na hřišti dělají stejné pohyby, obouvají si botasky stejné značky a napodobují herní chování svého idolu. My dospělí ale víme, že je to nesmysl, že NBA se takhle nevyhrává. Ten jejich idol tráví přípravou na hru téměř celou dobu, kdy je mimo hřiště. Podřizuje tomu vítězství všechno: své jídlo, své pití, svůj budík, náplň svého času – a stále dokola cvičí všechny svaly.“ Jen tak lze vyhrát NBA, jste-li k tomu ještě dost vysocí a umíte se dobře hýbat a hrát týmově. A i když nemáte výšku a talent, stejně budete excelovat alespoň v okresním přeboru – protože ten čas strávený přípravou se neztrácí, ten se počítá, ten vás mění.

A tak duchovní disciplínu rozjímání nepodceňuj – podobně jako špičkový sportovec nemůže podcenit přípravu, pokud chce vyhrávat. Rozjímání vede k proměně, podobně jako každá duchovní disciplína – ale rozjímání snad ještě trochu víc. Právě rozjímání považuji za duchovní disciplínu nejnaplněnější, královskou – a přitom je v našich životech často jen trpěnou či zcela přihlíženou popelkou.

Rozjímání je přitom dobrodružství – třebaže vsedě! Není to východní meditace, technika, jak vyprázdnit mysl – ne! Křesťanské rozjímání, rozjímání jako duchovní disciplína, je povoláno k tomu, aby mysl otevřelo Bohu – aby ji právě on mohl naplnit.

 

Jak na to?

 

Způsob č. 1:

1. Odděl si čas. Plánovaně si ho odděl a žárlivě si ho střež. Nejlépe uděláš, když zvolíš stejný čas pro každý den – pro každý den svého života odteď napořád – jako virtuální místnost svého otevírání mysli vůči Bohu, svého skutečného rozhovoru s Bohem (protože přesně tím rozjímání je).

2. Vstup do té virtuální místnosti odděleného času dveřmi modlitby. Předlož se Bohu – řekni mu: „Jsem tady, Otče! Jsem tady pro tebe. Potřebuji tě. Potřebuji s tebou probrat svůj život, své srdce, potřebuji tě slyšet. Toužím tě slyšet.“

3. Přines Bohu to, s čím bojuješ, co tě trápí, z čeho máš strach, co tě žere. Přines – a pak mlč – a naslouchej, co zaslechneš ve své mysli jako tichý Boží hlas. Bůh povede tvé přemýšlení.

4. Poděkuj – a vyjádři své rozhodnutí to Boží sdělení následovat.

 

Způsob č. 2:

Body 1–2 jsou stejné jako u způsobu č. 1.

3. Přines Bohu text, který čteš, pasáž Božího slova, která tě oslovila. Přines – a pak mlč – a naslouchej, co zaslechneš ve své mysli jako tichý Boží hlas. Bůh povede tvé přemýšlení.

4. Poděkuj – a vyjádři své rozhodnutí to Boží sdělení následovat.

 

 

Neboj se být kreativní – určitě najdeš těch způsobů víc. Rozjímat lze nad situacemi, texty, obrazy, přírodními jevy či scenériemi, které ti přibližují Pána Boha. Způsobů je mnoho – já uvádím jen ty, které se osvědčily mně.

Možná že Boží hlas neuslyšíš hned, dej tomu čas. Možná Pán Bůh k tobě nepromluví během rozjímání, ale nějakou situací či skrze někoho později – dej tomu čas. Až k tobě Bůh promluví, určitě to poznáš – když to budeš chtít poznat, když budeš toužit to poznat. Nevzdávej to, dej tomu čas. Velký starozákonní prorok Elijáš si kdysi pro Boží hlas musel doběhnout až na horu Choréb – a trvalo mu to déle než měsíc (1Kr 19).

Proč je rozjímání tak důležité? Je to průlom reality do iluze, která tě obklopuje. Je to okno za kulisy, které ďábel nastavěl kolem tvého života, abys neviděl to, co nechce abys viděl – abys neviděl realitu. Je to rozhovor s Bohem, skutečný rozhovor, to časem poznáš. Je to přinesení tvých situací, myšlenek a pocitů k Bohu, aby je promyl Duchem svatým, odpuštěním, láskou, milosrdenstvím a pokojem. Je to zastavení se před orientační mapou toho, co má v životě smysl – a dílčí přenastavení, dílčí restart, dílčí korekce směru. Je to opalování v soláriu Boží blízkosti, jediném soláriu, které je bezpečně nekarcinogenní. Pod světlem tohoto solária se scvrkává pýcha, prchá sobectví, láska troubí do zbraně a dává ti do ruky „meč Ducha, jímž je slovo Boží“. Tady se léčí podlomená kolena, pokřivená páteř; tady je k dispozici „oční mast“ pro nás, pro laodicejské. Tady vznikají rozhodnutí, tady se taví strach na důvěru a nejistota se tu kalí na naději se svaly z ocele. Tady je vysoká pec víry, v níž místo koksu je zdrojem tepla často utrpení.

Rozjímání je naprosto jednoduché – a přesto zjistíš, že udělat si na ně čas je obtížnější, než je tomu se studiem a modlitbou. Studium a modlitba jsou totiž disciplíny, o kterých slyšíš a které používáš celý svůj křesťanský život. Jsou uchopitelnější, pochopitelnější, aktivnější. Rozjímání – to je jiná káva. Sedneš si, otevřeš se – a čekáš. Ne vždy se dočkáš. Ale je důležité sedat si a čekat znovu a znovu, nevzdávat to. Časem si tak pro Boží tichý hlas vycvičíš sluch – a ve zbytku života prožiješ s Bohem úžasné dobrodružství. Dobrodružství dialogu. Nevzdávej to, výsledek bude stát za to. A až uslyšíš, budeš potřebovat odvahu k realizaci slyšeného – když ale bude na tvé straně touha, najde se i odvaha, Bůh ti pro ni otevře oči a připraví srdce, na tobě bude jen říct „ano“.

 

 

Tři místnosti, tři virtuální místnosti sis v čase založil, vystavěl během těch úvodních dílů seriálu o spiritualitě. Studium, modlitbu a rozjímání. Celý život budeš do těchto místností svého duchovního života chodit, budeš je budovat a rozvíjet. Žárlivě si je střež proti všemu, co by ti je chtělo vzít – co by ti chtělo vzít čas vyhrazený pro ně. A choď do nich – choď do nich denně. Na těchto třech základních kamenech z celého našeho seriálu nejvíce záleží. Z těchto tří základních kamenů bude vycházet všechno ostatní. Všechny ostatní duchovní disciplíny z těch tří základních kamenů berou výživu – a zpětně je pak občerstvují, formují a směrují. Duchovní disciplíny se praktikují a působí ve vzájemné provázanosti, ve vzájemné synergii, se spoustou provazeb – ale ty první tři, to je střed duchovního života, střed života s Bohem, střed mojí a tvojí víry. A z tohoto středu vyjdeme příště k disciplíně čtvrté – k postu.

Jan Vojvodík (c168@seznam.cz)

 

Jak na spiritualitu? Vize a rozhodnutí (1. část)

Jak na spiritualitu? Duchovní disciplíny (2. část)

Jak na spiritualitu? STUDIUM (3. část)

Jak na spiritualitu? MODLITBA (4. část)


 Sdílet článek na:
redakce - AIS 9. srpna 2019 Život víry