<< >>

Moje generace si ještě pamatuje novinové seznamovací inzeráty. Víte, jakou větou (říkalo se jí značka) tehdy obvykle končily inzeráty osob středního a vyššího věku? „Samota tíží.“ Může samota tížit? Rozhodně – a netýká se to jen střední a starší generace. My ale nejsme v seznamovací rubrice zažloutlých novin z osmdesátých let minulého století, my jsme dnes, tady a teď, v seriálu o spiritualitě. A tak místo „samota tíží“ řekneme nahlas a s jistotou: „samota osvobozuje“. Ano, samota osvobozuje! Na poli duchovních disciplín zcela určitě. Samota totiž není totéž, co osamělost. Osamělost tíží, samota osvobozuje.

Dallas Willard popisuje[ zajímavý vědecký pokus: „Experimentátoři zjistili, že injekci amfetaminu trvá dvacetkrát déle zabít jednotlivou myš, než kolik je potřeba k zabití myši, která se nachází ve skupině. A navíc – umístíte-li do skupiny myší, kterým byl podán amfetamin, jednotlivou myš, které amfetamin podán nebyl, bude mrtvá do deseti minut. Sounáležitost se skupinou, shoda se společenským vzorem prostě zabíjí – a platí to nejen o myších, nýbrž i o lidech.“

A Dallas Willard k tomu na téže stránce také říká: „Běžná každodenní interakce člověka s druhými lidmi nás zamyká do vzorců pocitů, myšlení a jednání, které pocházejí z prostředí bezbožně orientovaného světa. Samota nám umožňuje osvobodit se od zakořeněného chování, které brání našemu začlenění do Božího řádu.“

Připomeňme si ještě jednou: Samota není totéž, co osamělost. Osamělost obkličuje člověka do vnitřní prázdnoty, zatímco samota otevírá dveře vnitřnímu naplnění. Osamělost bere – samota dává.

Všimněme si: Ježíš Kristus vyhledával samotu. Neodpočíval jako my u kulisy puštěné televize nebo na pozadí oblíbených tónů ze sluchátek; neodpočíval tak, že by prostě „vypnul“. Pro Ježíše Krista byla odpočinkem samota – a jeho samota byla samotou s Bohem. Samotu Ježíš Kristus předřazuje každému velkému činu. I před zahájením jeho pozemské služby je mu darováno čtyřicet dní samoty. My máme sklon říkat, že satan přichází Ježíše na poušti pokoušet právě ve chvíli, kdy je zesláblý. Inu, tělesně možná, ale duchovně je tomu naopak – protože s Bohem prožívaná samota působí na naši duchovnost jako živá voda, jako balzám, jako katalyzátor. Ježíš má „chléb, který my neznáme“. Stravuje se a napájí tím, že se vystavuje Boží přítomnosti.

Člověk je bytost společenská, a přesto občas bytostně potřebuje samotu. Jen když trávíš pravidelně sám se svým Bohem určitý čas o samotě, jsi schopen nést tíhu společenství. A jen když jsi součástí společenství, je pro tebe prospěšné nést tíhu samoty. Samota lidi mění – a připravuje je, aby byli k užitku společenství. Vzpomeň si na Mojžíše, vzpomeň si na Pavla – i jejich velké činy s Pánem Bohem začínaly v samotě.

Jsme jako ty myši o pár odstavců výše. Jakmile jsme součástí společenství, součástí skupiny, působí na nás většinový způsob myšlení, většinové hodnoty skupiny. A jsme jen lidé, bytosti společenské, proto neudržíme své hranice; ten skupinový, většinový náhled námi prolne, prostoupí, projde – a i když jej odmítáme, změní ten náhled terén našeho myšlení, vtiskne do něj své stopy. Navíc jsme součástí více společenstev, více skupin – skupiny zaměstnanců, skupiny přátel, skupiny příbuzných, skupiny obyvatel téhož města či vesnice, skupiny své generace, skupiny svého pohlaví, skupiny své sociální úrovně, skupiny své politické preference. A všechny ty skupiny (nebo v lepším případě jejich většinu) lze primárně označit tím willardovským pojmem „bezbožně orientovaný svět“. A pak – jsme členy ještě jedné skupiny. Skupiny svého sborového, církevního společenství. Je to odlišně orientovaná skupina, řeklo by se – ale jsi si jistý? Když se pozorně zadíváš, všimneš si, že mnohé z toho, jak přemýšlejí ty tvé ostatní skupiny, je doma i tady, v tvé církvi a ve tvém sboru (i když bys chtěl, aby to bylo jinak). Ano, lidé, s nimiž se setkáváš každou sobotu, ti pomáhají ten vliv ostatních skupin neutralizovat, obohacovat jiným pohledem – ale jen relativně, ne absolutně, protože každý jsme těmi jinými skupinami a jejich myšlením poznamenán, já i ty. I při tom sobotním kázání, pro mnohé z nás duchovním vrcholu týdne, se přistihneš – ty možná ne, ale já ano – že máš tendenci hodnotit zvěst i zvěstujícího. Tendenci známkovat podle toho, jak se ti ona či on líbí, jak s ní či s ním souhlasíš nebo nesouhlasíš. To vše místo toho, aby ses otevřel a nechal se tou zvěstí prostoupit bez ohledu na to, že tě dráždí, a bez ohledu na to, že ten, kdo ji zvěstuje, je Pepa Vomáčka, o kterém toho víš tak bolestně mnoho (a ještě víc si o něm domýšlíš). Je sobotní bohoslužba místem, kam chodíš čerpat duchovní posilu, kam chodíš nabíjet své „duchovní baterky“? Pokud ano, pak věz, že potřebuješ samotu! Pokud chodíš do společenství spíše přijímat než dávat, pak nutně potřebuješ samotu! Protože samota otevře v tvém nitru dveře – a těmi k tobě vejde Bůh. A pak ti on, a ne Pepa Vomáčka, ukáže, vysvětlí a vepíše do diáře, do mysli a do srdce to, co je potřeba. Vzpomeň si na Elijáše, jak k němu hovoří Boží hlas – hlas tichý, jemný. Musel být sám, aby ho slyšel. A musel si pro něj dojít daleko, ach tak daleko – protože jej přeslechl v tom nerovném boji s mocnou Jezábel, ačkoliv byl právě na vrcholu, ačkoliv právě prožil velkolepou vítěznou duchovní zkušenost.

Boží hlas k nám mluví skrze Pepy Vomáčky, skrze texty a knihy, mluví ústy bratří a sester, a dokonce i ústy jeptišky ve filmu Četník ze Saint-Tropez (opravdu i tam, byť v jediné větě). Boží hlas tě může oslovit ve snu, v situaci, v definici, v diagnóze… Ale jestli toužíš slyšet Boží hlas – a věřím, že toužíš, protože miluješ svého Boha – pak začni praktikovat samotu. Z očí do očí, tváří v tvář lze zaslechnout mnohé z toho, co slyšet vlastně nechceš, ale v té situaci samoty s Bohem tě to nepoloží, tam to vezmeš, protože víš, že ti to říká Bůh, kterého tolik miluješ. Pepíka Vomáčku bys v sobotu přeslechl, ale Pán Bůh o samotě, to je jiná káva.

A tak těm duchovním disciplínám z první skupiny, těm vnitřním, sluší samota. A užitečná je i jen tak, spontánně, jako přemýšlení – odkud jsem vyšel a kam jdu, a jestli tím, že dělám kroky tímto směrem, dojdu tam, kam chci, nebo tam, kam nechci. Zda když chci jet do Božího království, nesedím náhodou omylem v autobusu do města Marnost (a neuvědomuji si to, protože hledím do mobilu, a ne z okna).

 

Jak na to?

„Začni pomalu – ranním mlčením,“ doporučuje Daniel Duda. Než se probudí tvá žena, tvé děti, zkus mlčet, zkus být sám se svým životem a se svým Bohem. Cesta do práce, chvilka volna v kanceláři, krátká technologická pauza u výrobního pásu, chvilka doma, než se v zámku ozve manželův klíč nebo se zvonkem ohlásí děti – to všechno jsou příležitosti mlčet, být sám se svým životem a se svým Bohem. Od jídla se postit dovedeš – zkus se postit od slov, od balastních slov, od zbytečných řečí, od ztraceného, promarněného času. Zastavuj se nad svým dnem, nad svým životem, nad svým vztahem k Bohu. Zpomal svůj životní běh malými samotami uprostřed dne, na jeho začátku i na jeho konci; prožívej čas – je to lepší než jej jen odžívat. To jsou malé samoty, mikrosamoty každého dne.

A pak buď tu a tam sám i déle. Třeba den, třeba dva nebo třeba jen několik hodin. Těmi hodinami se dá dobře začít, a když to zůstane u nich, nevadí, i tak je to víc než leccos jiného. Jsou to hodiny a dny k praktikování vnitřních duchovních disciplín (ty už znáš) nebo k procházkám a přemýšlení o životě, o Bohu, o životě s Bohem. Neboj se, nebude to ztracený čas. Neboj se těch větších samot – ony tě pak jako pružina vrátí do společenství – nadšeného, promytého, motivovaného, vědomého si, odkud a kam jdeš. A tak tvé odloučení tomu společenství (i tvé rodině) spíše prospěje, než by poškodilo.

Ať jsi spíše sangvinik, flegmatik, melancholik či cholerik, ať jsi zaměřen spíš dovnitř nebo ven, ať jsi panenka v koutě nebo přirozený vůdce, učiň součástí svého života plánovanou a prociťovanou pravidelnou samotu. Oblékni do ní své vnitřní duchovní disciplíny – a nejen je. Oblékni do ní své přemýšlení a svou sebereflexi. Samota není možná ten nejprestižnější oděv – ale zaručí ti, že nikdy nebudeš oblečen tak komicky jako ten císař z pohádky Hanse Christiana Andersena. Pravidelně praktikovaná samota ti zvolní životní krok – a třeba časem zjistíš, že vedle tebe jde ten, který šel kdysi s jinými tvými kolegy do Emauz.

Neboj se samoty! Samota osvobozuje – a umožňuje úspěšněji praktikovat ostatní duchovní disciplíny. Třeba hned tu příští, která se bude jmenovat PODDANOST.

Těším se na vás příště!

Jan Vojvodík (c168@seznam.cz)



 Sdílet článek na:
redakce - AIS 29. listopadu 2019 Život víry