<< >>

Evangelizace v Evropě

Přestože je Nevis Andrews právem označován za prvního zahraničního misionáře Církve adventistů sedmého dne, adventní poselství bylo v Evropě kázáno o celých deset roků dříve před jeho příchodem v roce 1874.

Michael Czechowski, bývalý římskokatolický kněz původem z Polska, sám požádal, aby byl vyslán na rodný kontinent, aby mohl zvěstovat poselství o brzkém druhém příchodu Ježíše Krista, kterému nedávno uvěřil. Představitelé církve adventistů však nebyli přesvědčeni o jeho spolehlivosti, a proto

Ačkoli církev adventistů nepodpořila Michaela Czechowského, byl prvním člověkem, který přinesl adventní poselství mimo území Spojených států. Do Švýcarska přišel o plných deset let dříve, než John Nevins Andrews, který je všeobecně znám jako první misionář církve.

jeho žádost odmítli. On se však nevzdal úsilí, aby se stal prvním zahraničním misionářem nově vznikající církve, a tím kupodivu utvrzoval jejich podezření.

Czechowského, který opustil svou ženu a děti, později misijně sponzorovala Advent Christian denomination (Adventní křesťanská církev), jež byla hlavní skupinou adventistů, kteří světili neděli. I když mu zaplatili cestu, nezvěstoval po příjezdu do Evropy v roce 1864 učení svých sponzorů, ale kázal poselství adventistů sedmého dne. Získával nové věřící po celé Evropě včetně Švýcarska, Maďarska, Itálie a Rumunska.

 

Jděte do celého světa

Poté, co církev teprve nedávno vytvořila svoji organizační strukturu, začalo šíření adventního poselství i mimo území Spojených států. Avšak ještě mělo uplynout mnoho roků, než církev začala zahraniční misii považovat za svůj klíčový úkol.

Uvnitř domovské církve, jejíž sídlo se nacházelo v americkém státě Michigan, propukly diskuze o významu Ježíšovy výzvy z Markova evangelia: „Jděte do celého světa.“ Většina z 3 500 členů církve v roce 1863 byla přesvědčena o tom, že pro naplnění této výzvy stačí oslovit různé skupiny přistěhovalců v samotné Americe. Někteří navrhovali, aby následně tito imigranti přivedli k obrácení své příbuzné v rodných zemích.

Zasedání Generální konference v roce 1871 schválilo usnesení, že „bratr Matteson bude vyslán jako misionář k Dánům a Norům…“ žijícím v nedalekém státě Wisconsin.

„To nebylo nejlepší údobí naší církve,“ poznamenává adventistický historik David Trim, který působí jako vedoucí archivu naší církve.

John Nevins Andrews, dřívější předseda církve adventistů, se stal prvním oficiálním misionářem církve v roce 1874.

Mezitím v Evropě někteří lidé získaní misionářem Czechowskim objevili v jeho dokumentech náhodou časopis adventistů a k svému překvapení zjistili, že nejsou na světě jedinými adventisty. Adventisté v Americe, kteří se stále přeli o to, jestli je možné přijímat jejich učení i mimo Spojené státy, byli stejně zaskočeni.

„Adventisté v Americe se cítili trapně, když se dozvěděli, že v Evropě už jsou také adventističtí věřící,“ poznamenává Trim. Vzájemné informace o sobě přivedly americké adventisty k tomu, že na zasedání Generální konference v roce 1869 pozvali zástupce ze Švýcarska. Přijel sice příliš pozdě, avšak další dva roky pobyl v Americe, kde se důkladněji seznamoval s adventistickou věroukou, než se vrátil domů jako vysvěcený kazatel.

Během tohoto zasedání Generální konference v roce 1869 došlo ke zřízení misijní společnosti – a to se stalo klíčovým impulzem k tomu, že během následujících dvou desetiletí proběhl proces, který obrátil pohled církve k misii. Tuto proměnu iniciovala odvaha malé skupiny věřících, kteří byli přesvědčeni, že zasáhnou celý svět. Ještě důležitější bylo, že ve vedení církve byli všichni bývalí misionáři.

Ellen Whiteová později napsala své nejsilnější výzvy k zahraniční misii poté, co sama v 80. letech prožila roky v Evropě a v 90. letech byla v Austrálii. V roce 1901 na zasedání Generální konference prohlásila, že „vinicí je celý svět a je potřeba se věnovat každé jeho části.“ Téhož roku byl předsedou Generální konference zvolen Arthur G. Daniells, který jako misionář strávil 15 roků na Novém Zélandu a v Austrálii.

Téměř třicet let sdíleli Fernando a Ana Stahlovi své zdravotní a vzdělávací znalosti a dovednosti s indiány v Andách a v Amazonii ve státě Peru. Práce mezi utlačovanými domorodci zahrnovala také zakládání modliteben, zřizování klinik či tržnic a prvního domácího vzdělávacího systému v horském prostředí.

„Tento pozoruhodný příběh ukazuje, jakou změnu myšlení prodělali naši průkopníci, přestože byli na začátku jen malou skupinou,“ poznamenává Trim. „Je úžasné sledovat důvěru této malé skupiny, která byla přesvědčena, že osloví celý svět.“

 

Rozvoj misijní práce

Začátky zahraniční misie můžeme vysledovat už v době, kdy se církev rozšiřovala na západní pobřeží Spojených států v roce 1868 – jeden rok před památným zasedáním Generální konference v roce 1869, na kterém vedoucí církve vyhověli žádosti o vyslání kazatele do vzdálené Kalifornie. John N. Loughborough a D. T. Bordeau přijali povolání a pracovali v nových oblastech. Po nějaké době získali dostatečný počet lidí, založili tiskárnu, časopis a zdravotnickou instituci.

Dalším klíčovým rokem pro misii byl rok 1874, kdy bývalý předseda církve John Nevins Andrews, který ovdověl, vzal své dvě děti a odjel do Evropy jako první oficiální misionář církve. Církev také založila svůj první misijní časopis „True Mission“ (Pravá misie) a v Battle Creeku v Michiganu byla založena škola, jež poskytovala vzdělání kazatelům, kteří pak pracovali v Americe i v zahraničí.

William A. Spicer se stal předsedou církve adventistů poté, co sloužil jako misionář v Indii. Společně s Arthurem G. Daniellsem, který byl předsedou před ním, vedli církev k tomu, aby položila velký důraz na misii.

V roce 1910 už církev vysílala stálý proud misionářů a byla rozdělena misijní pole. Němci si vzali odpovědnost za Egypt, Osmanskou říši a Rusko, Švédové za Etiopii, Britové za východní a západní Afriku a Australané za jihovýchodní Asii a jižní Pacifik. Jamajka také vyslala misionáře; jeden z nich, C. E. F. Thompson, odešel do Ghany.

V roce 1912 byl založen nový časopis „Mission Quarterly“ (Čtvrtletní misie), ve kterém byla vyprávění příběhů rodin misionářů – například Stahlových v Jižní Americe, Gustava Perka v Rusku, Robinsonsových v Jižní Africe a mnoha dalších, kteří odešli ze Spojených států s vědomím, že se už možná nikdy nevrátí.

William A. Spicer, který byl zvolen jako předseda církve po bratru Daniellsovi a sloužil jako misionář v Indii, napsal: „Misie není nějakým přídavkem k běžné činnosti církve. Boží dílo je jedno na celém světě… Cílem každého sdružení, každého sboru a každého člena církve je zvěstování poselství spásy všem národům.“

Ansel Oliver a George R. Knight/ANN


 Sdílet článek na:
redakce - AIS 13. července 2018 Církev ve světě, Ze života církve