<< >>

Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu. Říkaly si mezi sebou: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?“ Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký. Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se. Řekl jim: „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili. Ale jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl. (Mk 16,1-8)

Podle Lukáše ženy v sobotu „zachovaly podle přikázání sváteční klid“ (L 23,56). V Izraeli bylo zvykem tělo pomazat co nejdříve po smrti. Ježíš však zemřel až v pátek večer, a ačkoliv byla příprava těla po smrti důležitá, ženy čekaly, než uplynul den odpočinku a uctívání. Proto je zaznamenáno, že k Ježíšovu tělu jdou při východu slunce v neděli ráno (Mk 16,2).

Po cestě je ale trápila jedna záležitost. Jak odvalí obrovský kámen, který zakrýval vchod do jeskynní hrobky? (Mk 16,3). Craig Evans si všímá, že „je vcelku ironické, že nablízku není žádný Ježíšův učedník, který by pomohl“. Učedníci se nejspíš stále skrývali. Markovo evangelium neuvádí příliš pozitivních informací o odvaze a oddanosti učedníků v Ježíšových nejtěžších chvílích. A naopak, jsou to právě ženy, Ježíšovy následovnice, kdo se nachází blízko Ježíši při jeho smrti (Mk 15,40), pohřbu (Mk 15,47) a vzkříšení (Mk 16,1). Ženy toužily Ježíše ještě naposledy uctít. Toto jednání pramenilo z lásky a oddanosti k němu, protože ho ženy v tuto chvíli považovaly za navždy mrtvého.

Proto je úplně šokovalo, když zjistili, že byl kámen odvalen a hrobka je prázdná. Ohromila je také slova anděla, který se s ženami v hrobce setkal: „Byl vzkříšen“ (Mk 16,6).

Možná nás, kdo čteme Markovo evangelium o dva tisíce let později, může zaujmout, proč byly ženy tak překvapené nebo dokonce proč Bůh poslal anděla, aby to ženám zvěstoval. Každému, kdo umí číst, je přece jasné, že Ježíš své vzkříšení předpověděl nejméně čtyřikrát (Mk 8,31; 9,9.31; 10,34). V této souvislosti je však potřeba uvědomit si, že my k Písmu přistupujeme s možností zpětného pohledu – víme, jak příběh končí. První učedníci to však nevěděli. Ježíš pro jistotu své vzkříšení předpověděl. Vzkříšení ovšem bude znamenat radikální změnu způsobu chápání toho, co je možné. Ženy byly přesvědčeny, že když někdo zemře, tak je mrtvý. O tom byly přesvědčeny i v případě Ježíše. Josef z Arimatie položil Ježíšovo mrtvé tělo do své vlastní hrobky. Dalo by se říci, že spolu s Ježíšovým tělem byly pohřbeny i jejich naděje.

Ježíšovo vzkříšení a slova andělů „byl vzkříšen“ navždy změnily dějiny a pohled na podstatu smrti. Vzkříšení je jádrem evangelia a ústřední částí dobré zprávy. Možná máme tendenci zaměřovat se na Ježíšovu obětní smrt za naše hříchy. To vnímáme jako evangelium, dobrou zprávu. Není však nic žalostnějšího než mrtvý Spasitel. Ten nepřináší žádnou naději. Bez vzkříšení by křesťanství nemělo smysl. Vzkříšení je milníkem dějin. Apoštol Pavel zachytil část této pravdy, když napsal, že Ježíš Kristus byl „Duchem svatým ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna“. Vzkříšení nám také poskytuje přístup k jeho milosti (Ř 1,4.5). Pavel definoval evangelium velmi jednoduše: „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem“ (1K 15,1–4). Je nemožné přecenit důležitost Ježíšova vzkříšení.

„Jedna věc je jasná.“ podotýká William Barclay. „Pokud by Ježíš nevstal z mrtvých, nikdy bychom o něm neslyšeli. Ženy šly k Ježíšovu hrobu s úmyslem vzdát poslední úctu mrtvému tělu. Učedníci zase dokázali vidět jen to, že vše skončilo tragédií. Největším důkazem vzkříšení je to, že křesťanství existuje. Žádná jiná skutečnost nemohla proměnit smutné a zoufalé muže a ženy v radostné křesťany plné odvahy. Vzkříšení je klíčovým bodem celého křesťanství“.

Skutečnost Ježíšova vzkříšení garantuje vzkříšení těch, kdo v něj věří. „Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života“ (1K 15,22). Protože Ježíš vstal z mrtvých, křesťané nejsou jako ostatní lidé, kteří když stojí tváří v tvář smrti, nemají žádnou naději. Na konci času „zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se vzájemně potěšujte“ (1Te 4,13; 15–18; 1K 15,51–57).

Vzkříšený Kristus učedníky proměnil z choulících se jednotlivců v odvážné apoštoly, které nacházíme v knize Skutků. To byla povzbudivá zpráva i pro Markovy první čtenáře, kteří trpěli při pronásledování císaře Nerona a měli velmi nejistou budoucnost. Vzkříšení zabilo samotnou smrt a zároveň otevřelo cestu k věčnému životu každému, kdo přijme Krista jako svého zachránce. O tom je evangelium. To je tou nejlepší dobrou zprávou a nadějí věřících i ve 21. století.

George R. Knight, Marek: Evangelium Ježíše Krista, Syna Božího


 Sdílet článek na:
redakce - AIS 21. dubna 2019 Život víry