<< >>

Jen pár dní ledna 2019 chybělo k tomu, aby svou devadesátku let na tomto pozemském světě oslavil jeden z nejstarších členů zlínského sboru. O bratru Františku Krajíčkovi se dá říci, že byl žijícím „majákem“ našeho sboru. Více než 70 let byl členem Církve adventistů sedmého dne a až na 20 let, kdy si „odskočil“ sloužit církvi jako kazatel, byl činným a sloužícím členem sboru Zlín, bez kterého by historie tohoto sboru byla bezesporu jiná.

Jeho život byl velmi rozmanitý. Již v dospívání se z rodilého římského katolíka stal hledající křesťan, který objevil poklad – Bibli. To, že se stal následovníkem Krista v Církvi adventistů sedmého dne, mu ale v životě, hlavně v mládí, přinášelo více komplikací, než by mladý člověk, který své dospívání prožil v hrůzách druhé světové války, čekal. Své přesvědčení a víru v Krista nezradil ani v době, kdy jako politicky nespolehlivý měl sloužit dělnicko-rolnické republice po roce 1948. Takže chtě nechtě narukoval k „Černým baronům“ – k PTP.  Jeho zbraněmi se staly lopata a krumpáč a jak sám ve stáří přiznal, od té doby byli on a lopata nerozlučnými přáteli.

V době služby vlasti potkal v Olomouci svou životní lásku Věrušku, se kterou prožil požehnaných 55 let společného života, rozdělila je až její smrt. V tomto manželství se jim narodila dvojčata Zdeněk a František, o něco později přibyla i dcera Věrka.

František byl mužem nevelké postavy, o to víc uměl vzít za práci. Nejdříve pracoval ve firmě Baťa v Otrokovicích, po roce 1948 to bylo tamtéž, jen Baťa se stal režimu nepohodlný, tak přejmenovali továrnu na Svit.  Práce zůstala prací i za nového režimu a František dále svědomitě a poctivě pracoval, přesně tak, jak jako upřímný křesťan věřil. Ale již v té době se věnoval i pilnému studiu a službě. Čtyři roky tajně studoval u bratra Adolfa Šlosárka teologii a toho si všimli i bratři v církvi. V době politického uvolnění v roce 1968 se uvolnily i poměry pro naši církev a bratr František mohl v roce 1969 nastoupit do kazatelské služby. Aby toho studia nebylo málo, musel opět studovat čtyři roky teologii, tentokrát oficiálně pod vedením bratra Šustka. A tak se stal asi nejdéle studujícím kazatelem té doby.

Dvacet let, až do doby důchodového věku, sloužil Pánu Bohu a církvi kazatelskou službou. Působil ve sborech na Jihlavsku, Šumpersku, Kroměřížsku, Uherskohradišťsku. Všude tam zanechal stopu a mnoho lidí jím bylo za dobu jeho služby i pokřtěno.  Jak sám vzpomínal, především práce na Jihlavsku byla náročná, protože rodina žila ještě nějaký čas v Otrokovicích. Vyměnit služební byt n.p. Svit  za jiný v Jihlavě bylo tenkrát velmi obtížné.

Rok 1989 se nestal zlomem jen pro naši zemi. Stal se přelomem i pro Františka. Odchod do důchodu jej ale nekatapultoval do role nic nedělajícího a mrzutého „staříka“, ba naopak. Dál neúnavně sloužil – jako kázající, jako starší sboru ve Zlíně. V době stavby areálu Domu pro seniory a modlitebny to vypadalo tak, že v sobotu kázal či učil v sobotní škole, v týdnu pak navlékl montérky, nafasoval nářadí a přiložil ruce k dílu. A tam se opět setkal se svou „láskou z mládí“ – lopatou. Později sám vzpomínal, že už nebyl nejmladší a především jeho kolena už nesloužila tak jako jeho ruce. Když se v roce 1997 dokončovala stavba modlitebny, už jej při kopání výkopu pod vstupními venkovními schody museli z toho výkopu doslova vytáhnout.

Od té doby už mu zdraví dovolovalo sloužit jen slovem. Ale o to víc intenzivně. Především navštěvoval bratry a sestry v Domově pro seniory a přinášel jim slova povzbuzení, útěchy, radosti a naděje. Byl vždy plný života a humoru. Svého osobitého humoru, kdy si často dělal legraci sám ze sebe a dokonce i ze svého jména Krajíček.

Posledních pár let jej ale velmi sužovalo zdraví. Poté, co vyměnil svá kolena za ta náhradní, jej „navštívila“ těžká onkologická choroba. Čelil jí statečně, s pevnou vírou a odhodláním, bojoval bez reptání a stížností. Byl vděčný za každé slovo povzbuzení, dále sloužil v sobotní škole, protože hlava mu myslela skvěle až do posledního dne života.

Ještě v posledních dnech mluvil o tom, že by se chtěl dožít sta let. Tak moc miloval život, ale stejně tak moc se těšil, že jeho Spasitel Ježíš Kristus se postaví nad jeho hrobem a zavolá jej k věčnému životu.

Bratr Krajíček svůj pozemský život dobojoval, ale pro nás „pozůstalé“ zanechal hluboký vzkaz. Vzkaz, ve kterém je opravdovost, pevná víra v Krista, pracovitost, služba bližním, víra v pravdivost Božího slova.

To vše byl František Krajíček, služebník živého Boha.

Vzpomínky na „Malého Velkého Františka“ sepsal Petr Matula, sbor Zlín

 

 Sdílet článek na:
redakce - AIS 16. ledna 2019 Ze života církve, Ze života sborů