<< >>

Pochod pouští je u konce, národ je na dosah jižní hranice země, kterou má obsadit. Mojžíš je vyzván k provedení předběžného průzkumu, přičemž v hebrejském znění pokynu zaznívá ne „vyšli“, ale „vyšli si“ – jakoby s jemně ironickým poukazem na nespokojenost lidu s dary, které mu Bůh poskytuje. Vyšli si zvědy, ať nekupuješ zajíce v pytli.

Mojžíš průzkum země nepodceňuje. Ví, že ji bude muset vojensky obsadit, zvládnout odpor, podrobit si ji. Pečlivě vybírá dvanáct zvědů, zástupců jednotlivých rodů. Ti mají jít vzhůru Negevskou pouští až k samotným hranicím a pak prozkoumat kanaánskou vysočinu, kdysi obydlenou jejich předky a pak na celá staletí opuštěnou, zanechanou komukoliv. Budou muset „jít vzhůru“ – není náhoda, že do Egypta a od Boha se v Bibli vždycky sestupovalo.

Zvědové jdou, prozkoumají, ochutnají, přinesou. Ze čtyřicetidenního průzkumu přinesli ovoce a zprávy. Země je dobrá, plodná, stojí za to. Lid je však organizovaný, vzrostlý, početný, dobře usazený, zemi si rozdělil a opevnil.

Národ je v prekérní situaci. Slavně opustil egyptské otroctví navzdory obrovské egyptské vojenské, hospodářské i organizační převaze. Odešel z otroctví „středem“, jak říkáme. Dokonce středem rozděleného moře. Odešel za lepší budoucností, obsadit zemi kolonizovanou kdysi jejich předky. Podstoupil cestu pouští, za normálních podmínek sebevražednou, byl však svým Bohem živen a rozumně organizován. Uzavřel slavnou smlouvu s Bohem, který poráží civilizace, dělí moře a krmí na poušti. Stojí na hranicích lepšího zítřka, na hranicích domoviny, za sebou poušť a pokořený Egypt, uprostřed svých stanů podivuhodného Boha. Stojí těsně před cílem. A přesto – v hlavě zmatek, v srdci strach.

Jedenáct zvědů, kteří opustili Egypt, prošli mořem, denně uprostřed pouště sbírali a jedli manu, prožili velké a slavné věci, propadlo při první známce těžkostí panice. Nemůžeme jít dál, nejsme schopni této výzvě vojensky čelit, vždyť nás umlátí čepicemi. A velké oči strachu těch jedenácti přimalovávají obry a přilévají emoce.

Dvanáctý zvěd byl Káleb, syn Jefunův. Opustil Egypt, prošel mořem, denně uprostřed pouště sbíral a jedl manu, prožil velké a slavné věci, nepropadl proto při první známce těžkostí panice. „Proč bychom nešli dál, vždyť proto jsme sem přišli.“

Ten jeden Káleb představuje nějakých osm procent celého průzkumného oddílu. Je to 1:11 v Boží a Mojžíšův neprospěch. Jeden, který důvěřuje, a jedenáct, kteří se bojí. Dvanáct lidí prožije stejné věci, vidí stejné věci, referuje o stejných věcech a jedenáct se jich shodne ve strachu. Jen jeden má odvahu zvednout hlavu. Co my v jednadvacátém století? Kolik Kálebů je mezi těmi, kterým jsme svěřili významný úkol, kolik Kálebů slyšíme přes hlasy nekálebů, freneticky zvýrazňovaných panikou? Kolik Kálebů je mezi učiteli, kolik Kálebů je mezi politiky, kolik Kálebů je mezi kazateli? Orientujeme a rozhodujeme se podle jednoho Bohu důvěřujícího Káleba, nebo podle jedenácti ustrašených, kteří z nedůvěry počítají na prstech, co všechno by nás to mohlo stát a jak mnoho toho stojí proti nám?

Po třinácté kapitole Numeri následuje kapitola čtrnáctá. Čteme v ní, že Mojžíš a Áron nemají prostředky jak lid zvládnout. Dvanáctý zvěd, Káleb, dál volá k odvaze spolehnout se na Boha a jít dobýt zemi. Není už sám; další z jedenácti zvědů, Jozue, syn Núnův, se k němu připojuje. Jsou lidé, kteří reagují rychle, spontánně – jako Káleb. Jsou i tací, kteří se rozhodují pomaleji – jako Jozue. Najde-li se ve chvílích krize alespoň jeden Káleb, nikdy nezůstane dlouho sám, postupně se k němu připojí první, druhý, třetí, desátý, stý Jozue. Název pro měrnou jednotku odvahy tedy zní: jeden Káleb. Když jsme my, já, ty před časem nebo včera vyšli ze svých „egyptů“, dříve či později přijdeme k té zemi za obzorem, kde máme svobodně strávit zbytek života (a pak se připojit k těm, kdo nás předešli do ještě lepší země ukryté za náhrobními kameny). V zemi za obzorem se žije důvěrou a člověk více JE, než MÁ. V zemi za obzorem se chodí proti větru a brodí proti proudu. Ze svých „egyptů“ jsme vyšli slavně a s Bohem, abychom po určité době zjistili, že víra je důvěra a že důvěra není „trochu“ a „možná“, ale „buď – anebo“. Když pak z pohoří zpohodlnělé víry zahlédneme zaslíbenou zemi bytostné důvěry, plnou obrů nejistoty, nedostatku a pochybností, kde žít znamená odlišovat se, být červenou látkou v býčí aréně světa, seberme odvahu nerezignovat, nedožít na poušti zpohodlnělé víry, ale vstoupit do země bytostné důvěry. Někteří jako Káleb, jiní jako Jozue – všichni můžeme přijmout, že cesta z našich „egyptů“ nemá končit na poušti pouhého náboženství, nemá končit ve zdech jednou nebo vícekrát týdně navštíveného kostela, ale má překonat pohoří strachu a seběhnout z něj do náruče důvěry. Víra je důvěra, víra bez důvěry je pověra, důvěra bez víry naivita. Všichni ti lidé na poušti v Boha věřili, vždyť jej poznali, zažili. Všichni ti lidé na poušti věřili. Káleb a Jozue důvěřovali. S vírou lze dožít, s důvěrou lze vstoupit. Vstoupit nejen do světa za obzorem, ale na úplném konci i do světa za náhrobním kamenem. Víra zůstane spolu s náboženstvím v tom kusu země pod hřbitovním náhrobkem, ať se nám to líbí, nebo ne. Jen důvěra přimknutá k cípu naděje vstupuje tam, kde Bůh nadšeně vítá své Káleby, své Jozuy, své Františky a Karly, Hany a Jany – Hynku, Viléme, Jarmilo…

Jan Vojvodík

(Článek byl uveřejněn v Adventu č. 9/2018)


 Sdílet článek na:
redakce - AIS 20. února 2019 Život víry