<< >>

(Evangelium podle Lukáše 15,11-32)

Snad každá rodina má ve svém středu a historii příbuzného – samorosta, který se vydal vlastní, nestandardní cestou, opustil ostatní a stal se výchovným argumentem: „abys nedopadl jako…, neber si příklad z…“. Ne každý syn či dcera chce svým životem jet po kolejích vybudovaných předchozími generacemi. Někdo ochotně přisedne do rodičovského vlaku a později převezme jeho řízení, jinému stačí přepřáhnout lokomotivu, vyměnit páru za diesel a diesel za elektromotor, některému se holt znelíbí koleje a vydá se na silnici nebo do polí.

Pro každého rodiče je nesmírně těžké umožnit svému dítěti realizovat plán, o němž jako rodič ví, že nikam nevede, že se tudy vydaly stovky a tisíce jiných a skončily neslavně, protože v rané dospělosti člověk sice oplývá sebejistotou, ale postrádá zkušenosti. Marnotratný syn tedy bere svůj podíl na majetku a odchází z domova postavit si vlastní nádraží a vlastní koleje. Zřejmě, jako většina nás ostatních, nebyl dost cílevědomý a ukázněný, aby ekonomicky ustál izolaci od příbuzenských vazeb ve světě plném nejen jemu podobných ovcí, ale také vlků, hyen, plazů, kavek a strak, který se rozkládá za hranicemi rodiny. A tak je jako osamělá ovce chycen, ostříhán, oholen, zkonzumován, odhozen; sám si o to řekl.

V nejvyšší nouzi přemůže stud a vrací se domů odpracovat si každodenní pokrm jako otcův služebník. Poté, co jako osamělá ovce hleděl do očí vlkům, pochopil význam stáda, v srdci jej zasáhl rozdíl mezi šelmami tu a otcem tam. Doma, na venkově plném povinností, toužil po svobodě ve velkém světě, nedoma ve velkém světě touží po existenční jistotě povinností venkovského domova. A tak vstane, jde, představuje si, co a jak řekne otci. Netuší, že otec jej vyhlíží. Otec není naiva, ví, že syn vybaven penězi odešel ke střiži, a doufá, že až zbaven vlny prohlédne, najde cestu zpět. Otec jej čeká, vyhlíží, doufá. Synova připravená řeč a nádenický plán je nakonec k ničemu, otec nepotřebuje vysvětlení, vyúčtování, stačí mu synova přítomnost. Je šťastný z jeho návratu, z jeho záchrany – vždyť svět jej nemusel jen oholit, jsou v něm i jatka.

Starší syn nenašel odvahu toužit po vlastních kolejích natolik, aby si vyžádal majetek k investici do pražců a železa. Spokojil se s otcovskou lokomotivou a prozatímní úlohou druhého strojvedoucího. Zůstal doma, pod nízkým horizontem zkušeností, který mu ještě vlastní zážitek světa ani věk neposunuly natolik, aby nebyl mentorsky úzkoprsý. A tak vyčítá, je zahořklý, zapšklý, předčasně přestárlý, nespokojený se svou volbou, se svým bratrem, se svým otcem. Černé ovce našich rodin to po svém návratu nemají lehké. Nesou si cejch selhání na oholené kůži pro každého, kdo jej touží uvidět. Kde však syn vidí cejch, otec vidí ránu, otisk vlčích zubů. Otec nesdílí naivní představu staršího syna o tom, jak si jeho bratr za rodinné peníze ve světě „užil“. Mladší syn v otcových očích „zemřel a zase žije, ztratil se a je nalezen“.

Možná i já, možná i ty známe stisk vlčích zubů v zátylku, chlad neónů a zápach jatek. Život a svět nás holil, holí a bude holit, dokud nám poroste vlna a dokud je pro něj výhodnější obírat z nás vlnu než maso. Přesto my mladší synové ve světě i my starší synové u otcovského či již svého zděděného pluhu (a tyto role se v jednom životě občas střídají) jsme společně ovcemi na jevišti, kde scénář píše a režii drží Had, kulisy maluje iluze a v zákulisí hladově vyjí vlci. Dávno jsme opustili otcovský dům, vedeni stopami Adama a Evy, a uprášeně stavíme koleje odnikud nikam ve vymezeném koutě času. Ať skřípeme zuby a konáme z povinnosti, nebo jsme si z nesmyslu udělali smysl a hrajeme si na výpravčí ve stanici bez vlaků, ať jsme rezignovali a podlehli apatii, nebo zkusili utéct do iluze výkonu, úspěchu, závislosti, tam někde doma čeká a doufá Otec. Od doby, kdy Adam s Evou vzali ovocné dědictví, zařídili se podle Hada a zabydleli jeviště, vždy znovu a znovu čeká a doufá, že i tento adam Petr, Karel, Pepa a i tato eva Klára, Hedvika, Vilma unikne jatečnímu noži, který ukončuje jevištní vystoupení, protože se, dokud se ještě hraje, rozběhne na správnou stranu kulis – tam, kde přemalován nánosem neónové iluze worldmarketu matně prosvítá obraz otce objímajícího ztraceného syna.

V životě nejde o život, ale o rozběhnutí se na správnou stranu kulis, i když ze všech stran chrlí tlampače světa něco jiného; i když jsme okusováni do kotníků honáckými psy, postrkováni opačným směrem, odkud je cítit krev a je možné tušit bourání masa. Dokud hrajeme, dokud jsme na jevišti, máme naději. Otec čeká a doufá na opačné straně, než kam nás posunuje dav, reklama, trend, starší bratři, honáčtí psi starostí a vlčí zuby strachu v zátylku.

Jan Vojvodík, marnotratný syn z let 1989–1993 a dnes, ke svému údivu, starší bratr

 

Rembrandt – Návrat ztraceného syna (vznik okolo roku 1669, obraz je umístěn v Ermitaži v Sankt-Petěrburgu; foto: Wikimedia Commons)

 


 Sdílet článek na:
redakce - AIS 15. června 2017 Život víry