<< >>

Ve své rodičovské úzkostlivosti často propadáme dojmu, že na nás záleží, zda naše děti budou Ježíši patřit, či nikoli. Jako bychom zapomněli, že je to jeho dílo. Po nás rodičích, prarodičích, strýčcích a tetičkách Ježíš chce jen to, abychom jim v jejich přístupu k němu nebránili. Jak mohou dospělí bránit dětem v přístupu k Ježíši?

 

Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“ Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim. (Mk 10‚13–16)

 

https://youtu.be/WYFH-13diJ8

 

Péče o děti v dějinách

Dnes nám připadne samozřejmé, že naše děti mají ve společnosti své nezastupitelné místo a práva. Nepodivujeme se tomu, že milující rodiče dbají o jejich šťastné dětství a zahrnují je láskou a všestrannou péčí.

Ovšem v minulosti tomu tak vždycky nebylo. Ani relativně vyspělá antická společnost nepovažovala dítě za osobu plnohodnotnou. Proto také ve starých kulturách nebylo zabití dítěte považováno za vraždu. Věhlasný antický filozof Platón tvrdil, že by děti z velmi chudých rodin měly být hned po narození raději usmrceny, a neméně slavný Aristoteles navrhoval, aby děti, které se narodily postižené, byly raději hned likvidovány.

V židovské kultuře tomu bylo poněkud jinak. Děti v ní vnímali jako Boží dar a na jejich výchovu byl kladen veliký důraz. Synagogy se díky tomu staly centry vzdělanosti, židovská výchova však byla pojímána autoritářsky. Židovští pedagogové považovali dětství za jistý druh choroby, kterou může vyléčit jedině čas a hůl.

 

Ježíšův přístup k dětem

Rabíni sice děti vzdělávali, ale čas strávený s nimi mimo učebnu považovali za ztrátový. Ježíš takový přístup radikálně odmítal. Když od něj učedníci, v souladu se soudobými společenskými normami, začali děti odhánět, rozčílilo ho to. Mimochodem, tohle je jediné místo v Bibli, kde je o něm přímo řečeno, že se rozčílil.

 

Ježíš děti přijímá

Zájem matek o to, aby s ním jejich ratolesti komunikovaly, Ježíše doslova těšil. Při jeho náročném pracovním programu mu nedělalo problém vyhradit si pro ně čas a věnovat se jim.

 

Ježíš děti dává dospělým za vzor

Farizeové dětem upírali podíl na Božím království. Vzorem pravé zbožnosti pro ně byl tzv. caddik, zralý a moudrý muž v letech, který se už mohl vykázat dodržováním skutků zákona. Ježíš naopak děti dával dospělým za vzor. On sám totiž za podmínku vstupu do Božího království považoval dětskou upřímnost, bezmeznou důvěru k rodičům a naprostou závislost na nich. Proto bylo jeho „amen“ pro dospělé tak překvapivé a důrazné: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského“ (Mt 18‚3).

 

Ježíš se dětí dotýká

Ono dotýkání se dětí by dnes mohlo někoho zarazit. Ježíš se však dětí dotýká ve vší počestnosti a programově. Chce tím vyjádřit, že dotek potřebují více než výuku náboženství.

V časopise „Moje psychologie“ mne před časem zaujal článek s názvem: „Nedomazlenost“. Dočetl jsem se v něm, že mnozí z nás trpí deficitem lásky proto, že se s námi naši nejbližší v dětství málo mazlili.

Odborníci mají za to, že z nedomazlenosti v dětství vzniká hyperaktivita, nejistota, prchlivost, vztahovačnost, závislost na autoritativním vedení, jídle, drogách, adrenalinových sportech a nelegitimních formách sexu. Je s podivem, že se Ježíš v době plné autoritářství neostýchal dětí dotýkat a dokonce je i objímat.

 

Ježíš se za děti modlí

Jeho doteky nebyly projevem magického kouzelnictví a nějakého zaříkávání. Za děti, které mu rodiče přinášeli, se Ježíš modlil. Veškerá jeho moc, vliv, autorita i síla vyplývaly z jeho neustálého modlitebního spojení s nebeským Otcem.

 

Ježíš dětem žehná

Sousedé a současníci Izraele vnímali požehnání jako magickou životní sílu zajišťující úspěch, bohatství, moc a životní pohodu. Izraelci to pod jejich vlivem chápali podobně. Ježíš se je však snažil vést k pochopení toho, že největším požehnáním je neustálá jistota Boží blízkosti a jeho vedení.

 

Kořeny Ježíšovy citlivosti vůči dětem

Přemýšlel jsem o tom, z čeho asi tak Ježíšova citlivost vůči dětem mohla vyplývat. Jelikož své božství v těle člověka zastřel a nepoužíval, musíme jeho charisma přičítat jeho bezhříšnosti, vlivu Ducha svatého a rodinnému prostředí, ve kterém vyrůstal.

Ježíš se určitě z vyprávění své matky velice záhy dozvěděl, že není Josefovým synem. Byl proto nucen pídit se po své identitě (L 2‚49). Už ve svých dvanácti letech si při návštěvě chrámu jasně uvědomoval, že je mu dobře tam, kde jde o věc jeho nebeského Otce. Přesto určitě nikdy nezapomněl na to, jak velikého daru se mu dostalo v podobě otčíma Josefa, který se ho ještě před jeho narozením ujal a přijal jej za syna.

Možná právě proto si při jedné z debat s učedníky zavolal kolem běžící dítě, postavil je doprostřed nich a řekl: „Kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne“ (Mt 18‚5). V tom nelze nezaslechnout jeho vzpomínku na dětství. Jsem přesvědčen o tom, že právě Josefův přístup přispěl k tomu, že Ježíš děti přijímal a byl k nim citlivý.

 

Ježíš a děti patří k sobě

Před časem se v naší církvi ujal obřad požehnání pro miminka. Jsem za něj velice rád a mrzí mne, když mu ve sborech není věnována patřičná pozornost. Mám za to, že by novorozencům a jejich rodičům měla být za účelem prosby o požehnání vyhrazena celá bohoslužba, nejen skromný prostor v rámci sborových oznámení.

Taková bohoslužba by měla být vyjádřením našeho přesvědčení, že Ježíš a děti k sobě vždy patřili, patří a budou patřit. Nám rodičům a prarodičům bývají jen propůjčeny. Ježíš je miluje a v Duchu svatém dnes, stejně jako kdysi, přichází, aby se jich dotýkal, objímal je, vkládal na ně ruce a jim i jejich rodičům žehnal.

 

Nebraňme dětem v přístupu k Ježíši

Ve své rodičovské úzkostlivosti často propadáme dojmu, že na nás záleží, zda naše děti budou Ježíši patřit, či nikoli. Jako bychom zapomněli, že je to jeho dílo. Po nás rodičích, prarodičích, strýčcích a tetičkách Ježíš chce jen to, abychom jim v jejich přístupu k němu nebránili. Ptáte se, jak mohou dospělí bránit dětem v přístupu k Ježíši?

Nejčastěji je to naše liknavost, vlažnost a nerozhodnost. Děti totiž podvědomě vycítí, když sami nejsme Kristu plně odevzdáni. Svou liknavostí je na jejich cestě za Ježíšem mateme a dezorientujeme.

Dětem však v přístupu k Ježíši brání i naše vlastní přehnaná horlivost, náš náboženský fanatismus, který není ničím jiným než nedostatkem důvěry v to, že si Ježíš může děti zaujmout i sám, nezávisle na našich křečovitých aktivitách, jež někdy bývají jen dokladem toho, že mu je nejsme schopni odevzdat. Když Ježíšův laskavý, tolerantní a moudrý pedagogický přístup nahrazujeme úzkoprsou, zákonickou zbožností, plnou příkazů a zákazů, tak svým dětem cestu do Božího království mnohdy, žel, zavíráme. Přemýšlejme o tom.

Radomír Jonczy

 

Více o Národním týdnu manželství je možné najít na www.tydenmanzelstvi.cz.

 

Další články o tématu vztahů v rodině:

Národní týden manželství – Ježíšův otčím Josef (1. část)

Národní týden manželství – Ježíšova matka Marie (2. část)

Národní týden manželství – Ježíšovi sourozenci (3. část)

Národní týden manželství – Ježíš a ženy (4. část)

Národní týden manželství – Ježíš a manželství (5. část)

 

ŠEST KROKŮ K MANŽELSKÉMU RESTARTU aneb několik podnětů ke vztahové údržbě


 Sdílet článek na:
redakce - AIS 18. února 2017 Inspirace, Životní styl