<< >>

Ježíš sice žil v celibátu, nikdy jej však nestavěl na odiv. Naopak, manželství vnímal jako naplnění Božího stvořitelského řádu, platného už od stvoření světa. Proto bojoval o jeho zachování. Na otázku farizeů, zda je dovoleno propouštět manželku, odpověděl své zřetelné „ne“, přestože se tím dostal do konfliktu s Mojžíšovým zákonem, který možnost rozvodu a opětovného sňatku připouštěl.

 

Tu k němu přišli farizeové a pokoušeli ho: „Je dovoleno propouštět manželku z jakékoli příčiny?“ Odpověděl jim: „Nečetli jste, že Stvořitel od počátku ,muže a ženu učinil je‘? A řekl: ,Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo;‘ takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Namítnou mu: „Proč tedy Mojžíš ustanovil, že muž může propustit svou manželku tím, že jí dá rozlukový lístek?“ Odpoví jim: „Pro tvrdost srdce vašeho vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo. Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží.“ Učedníci mu řekli: „Jestliže je to s mužem a ženou takové, pak je lépe se neženit.“ On jim odpověděl: „Ne všichni pochopí to slovo; jen ti, kterým je to dáno. Někteří nežijí v manželství, protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop.“ (Mt 19‚3–12)

 

 

Ježíš – celibátník chránící manželství

Není to tak dávno, co světovou veřejnost zaujal film „Šifra mistra Leonarda“, natočený podle stejnojmenné románové předlohy amerického spisovatele Dana Browna. Autor si v ní pohrával s myšlenkou, že Ježíš a Marie Magdaléna byli manželé a měli spolu dítě. Tvrdil, že jejich potomci dodnes žijí. Byla to myšlenka bezesporu zajímavá, nevěřím však tomu, že by mohla být pravdivá.

Evangelia sice nejsou Ježíšovým životopisem, nicméně evangelisté znají Ježíšovu matku a otčíma, zmiňují se o Ježíšových bratrech a letmo se dotknou i jeho sester. O Ježíšově manželce však v nich není ani zmínka. Naopak, evangelisté píší o tom, že vztah Ježíše k jeho nebeskému Otci a k rodině církve byl pro něj důležitější než vztahy pokrevní. Dá se proto předpokládat, že se nenechal spoutat ani manželstvím.

Ženy se o Ježíše bezesporu zajímaly, jeho vztahy k nim byly evidentně nadstandardní, přesto je z evangelií patrné, že zvolil celibát a zdrženlivost. Myslím proto, že se na něj dají vztáhnout jeho vlastní slova o tom, že někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské.

Ježíš sice žil v celibátu, nikdy jej však nestavěl na odiv. Naopak, manželství vnímal jako naplnění Božího stvořitelského řádu, platného už od stvoření světa. Proto bojoval o jeho zachování. Na otázku farizeů, zda je dovoleno propouštět manželku, odpověděl své zřetelné „ne“, přestože se tím dostal do konfliktu s Mojžíšovým zákonem, který možnost rozvodu a opětovného sňatku připouštěl (Dt 24‚1–4).

 

Ježíš mezi Hillelem a Šamajem

Matouš píše, že farizeové přišli za Ježíšem, aby ho pokoušeli. Tentokrát ale nešlo o běžnou potyčku. Přišli jej totiž vtáhnout do diskuze, kterou farizeové mezi sebou vedli už delší dobu. Mojžíš totiž v rámci ochrany bezbranných žen stanovil, že se muži budou moci rozvádět, jen když ženě dají tzv. rozlukový lístek s udáním důvodu jejího propuštění. Nespecifikoval však, co přesně tímto důvodem myslí. Zmínil jen, že se muž bude moci rozvést pouze v případě, že mu žena provede něco „odporného“. A tak není divu, že farizeové přemýšleli o tom, co tím vlastně myslel.

Liberální škola rabiho Hillela pod tento pojem zahrnovala cokoli, čím žena svému muži nesedla. Od vzhledu přes neschopnost vařit či rodit děti až po nevěru. Konzervativní škola rabiho Šamaje však banální důvody odmítala a trvala na tom, že příčinou rozvodu a opětovného sňatku může být jedině smilstvo.

A tak farizeové přišli za Ježíšem s dotazem: „Tak jak to vidíš ty?“ Ježíš jim zopakoval to, co už dříve zdůraznil ve svém Kázání na hoře: „Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží.“ Na první pohled se mohlo jevit, že se tím přiklonil na stranu Šamajovy školy, jenže tak jednoduché to nebylo.

 

Ježíš – radikální odpůrce rozvodů

Kázání na hoře je jakousi polemikou s pojetím zákona, jak jej v Ježíšově době vnímaly tradiční rabínské školy. Proto Ježíš jednotlivé pasáže svého Kázání na hoře opakovaně uvozuje slovy: „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům … já však vám pravím…“ (Mt 5). „Slyšeli jste, že bylo řečeno ‚Nezabiješ!‘… Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra… Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Nezcizoložíš.‘ Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci“ (Mt 5‚21.22.27.28).

Pokaždé jde o radikalizaci tradičního rabínského výkladu. Jen v případě rozvodu není radikálnější než Šamaj. Díky výjimce „leč pro smilstvo“ s ním v Matoušově podání v podstatě souzní. Proto se řada odborníků kloní k závěru, že ona výjimka je dodatečnou úpravou, kterou sem doplnila církev, aby tak Ježíšův výrok, radikálně odmítající rozvody, pastoračně zmírnila. Zmíněnou teorii do jisté míry potvrzuje skutečnost, že ji ostatní evangelisté nezmiňují.

Stejně radikální však je i Ježíšovo vyjádření, podle něhož to, co Bůh spojil, člověk nesmí rozlučovat. Stojí za úvahu, že v řečtině se dá slovo o „připojení“ muže k ženě přeložit jako „přilepení“ se k ní. Rozlepit tento vztah pak znamená jej roztrhat a zničit. Rozervanost partnerů bývá žel výsledným efektem každého rozvodu, byli totiž původně jedním tělem. Nejtragičtější je, že rozvod trhá i jejich děti.

 

Reakce farizeů a učedníků na Ježíšovo slovo k rozvodům

Onu radikálnost farizeové při rozhovoru s Ježíšem určitě vycítili. Zdá se, že Ježíš zasáhl jejich svědomí, protože se tiše vytratili. Pravděpodobně si pod tíhou Ježíšovy argumentace uvědomili, že zneužívali Boží slovo k ospravedlnění svých vlastních rozvodů a k obhajobě dychtění po krásnějších, schopnějších a poddajnějších ženách.

Stejně radikálně Ježíšovo vyjádření pochopili i učedníci: „Jestliže je to s mužem a ženou takové, pak je lépe se neženit.“ Ježíš jim tuto interpretaci nevyvrací. Ví, že manželství je svým způsobem náročnější než celibát. Vyžaduje totiž notnou dávku odpovědnosti, sebezapření a oběti.

 

Příčina Ježíšova radikálního postoje k rozvodům

Ježíš je tedy kategoricky proti rozvodům. Je Bohem v lidském těle, proto nemůže jinak než rozvody nenávidět (Mal 2‚15.16). Záměrně proto ponechává laťku tam, kam ji na počátku zavěsil sám Stvořitel. Rozvod je podle něj hříchem, který nelze omluvit ani zdůvodnit. Manželství dle jeho mínění nelze rozvést ani na základě nevěry. V úvahu tak přichází jen odluka, ze které vysvobozuje jen smrt jednoho z partnerů.

Zmíněnými důrazy však Ježíš člověka nevybízí k větším morálním výkonům. Ví, že není v lidských silách odolávat přirozeným hříšným sklonům. Když někdo zvládne své činy, ztroskotá v myšlení. Vždyť i dychtivý pohled na ženu už je hříchem. Nezbývá proto, než si vyloupnout oko (Mt 5‚29.30). Pud sebezáchovy je však silnější. Stejně tak Ježíš chápe, že se s některými partnery prostě vyjít nedá.

Své sebevědomé posluchače nechává na pochybách záměrně. Bohatý mladík, zakládající si na svých morálních kvalitách, při rozhovoru s ním pozná, že navzdory svým velkým výkonům stejně nemá šanci. Odchází proto celý smutný… (Mt 19‚16–22).

Neuskutečnitelnými požadavky nás Ježíš přivádí do užšího vztahu s milosrdným Bohem, který je nám ochoten odpouštět a vybavit nás silou k lepšímu životu. Svědectvím o tom je i příběh ženy přistižené při cizoložství (J 8‚3–11).

 

Rozvedení v církvi

Církev už celá staletí diskutuje o tom, jak se chovat k rozvedeným hříšníkům. Rozebírá Ježíšův výrok o nerozlučitelnosti manželství a koumá nad tím, na koho se jeho výjimka vztahuje, a na koho nikoli. Pasuje se do role soudce a hledá vinnou a nevinnou stranu. K „nevinným“ bývá mírnější, vinné kázní. Ty, kteří se po rozvodu znovu ožení, vylučuje a odpírá jim přístup k Večeři Páně. Není divu, že se pak hříšníci s těžkým srdcem společnému shromáždění raději vyhýbají.

Některá církevní společenství sklouzávají do druhého extrému. Hřích nenazývají hříchem. Své spoluvěřící před ním nevarují. S odvoláním na to, že před Božím soudem bude stát každý sám za sebe, raději nic neřeší a rozvedeným klidně znovu zorganizují další církevní svatbu.

Udělali bychom lépe, kdybychom hřích nazývali pravým jménem, uvědomovali si svou vlastní hříšnost, nedémonizovali smilstvo a rozvody, lpěli na Boží milosti, činili pokání ze svých hříchů, přijímali odpuštění, vzájemně se doprovázeli v krizích života a podporovali jedni druhé ve víře. Ježíš a jeho milosrdný otčím Josef nechť nám v tom jsou příkladem.

Radomír Jonczy

 

Více o Národním týdnu manželství je možné najít na www.tydenmanzelstvi.cz.

 

Další články o tématu vztahů v rodině:

Národní týden manželství – Ježíšův otčím Josef (1. část)

Národní týden manželství – Ježíšova matka Marie (2. část)

Národní týden manželství – Ježíšovi sourozenci (3. část)

Národní týden manželství – Ježíš a ženy (4. část)

 

ŠEST KROKŮ K MANŽELSKÉMU RESTARTU aneb několik podnětů ke vztahové údržbě


 Sdílet článek na:
redakce - AIS 17. února 2017 Inspirace, Životní styl