<< >>

Millerité neochvějně věřili, že „druhý příchod“ Ježíše Krista na svět proběhne 22. října 1844. Když tato událost nenastala, mnoho milleritů díky zklamání přestalo věřit v doslovný Kristův druhý příchod. Řada z nich se však znovu ponořila do studia Písma.

Během následujících 15 let se bývalí millerité setkávali na studijních „biblických konferencích“, na kterých se zabývali řadou biblických pravd, jež byly od doby rané křesťanské církve zapomenuty. Na těchto konferencích přijali následující podstatné pravdy:

  1. Druhý příchod Krista proběhne brzo. Nemá jen symbolický význam, bude to skutečná událost, kterou uvidí všichni lidé na světě.
  2. Božím dnem odpočinku není neděle, ale sobota, kterou lidé mají zachovávat po celou dobu dějin.
  3. Bůh nebude v pekle mučit hříšníky věčně, mrtví lidé „spí“ až do druhého Kristova příchodu a posledního soudu.
  4. Kristus vykonává službu v nebeské svatyni, zachraňuje nás svou spravedlností, kterou dostáváme díky jeho oběti na kříži, nikoliv díky našim skutkům.
  5. V poslední době, kdy bude křesťany ohrožovat odpadnutí, je bude Bůh povolávat zpět do Boží pravdy „poselstvím tří andělů představených ve Zj 14“, které bude zvěstovat malý „pozůstatek“ věrných věřících.
  6. Tento „pozůstatek“ se pozná podle toho, že se v něm znova projeví prorocká služba.

Během tohoto studia je vedla mladá žena Ellen Whiteová, kterou podle šestého bodu uznali jako prorokyni poslanou Bohem.

K těmto závěrům docházeli tito věřící postupně. V roce 1850 ještě neexistovala Církev adventistů sedmého dne, působily pouze malé skupiny věřících roztroušené na severu Spojených států, které sdílely tyto obecné pravdy. Do této doby tyto skupiny pro sebe ani nenašly vhodné jméno, i když někteří – jako James White – je spojoval s „Velkým druhým adventním hnutím“, zatímco jiní používali termín „Sobotní adventisté“.

Přesto však nakonec díky pochopení Kristova velkého pověření: „Jděte a získávejte mi učedníky“ Sobotní adventisté uznali, že potřebují organizaci, aby mohli lépe a šířeji zvěstovat „poselství tří andělů“. K důležitému kroku došlo na setkání delegátů z celých Spojených států dne 1. října 1860, na němž bylo přijalo jméno „Adventisté sedmého dne“. Následně na dalším setkání, jež se konalo 20. až 21. května 1863, delegáti zastupující sbory ze všech těchto amerických států vytvořili „Generální konferenci Církve adventistů sedmého dne“. Tím vytvořili organizovanou církev, která se mohla zaměřit na misii a na zvěstování dobré zprávy o Bohu, který nás stvořil, jenž mezi námi žil, zemřel za nás a tak nás zachránil.

 

Inspirace od našich průkopníků

Jelikož jsou naše představy o průkopnících naší církve ovlivněny fotografiemi mužů středního věku, častokrát si ani neuvědomujeme, jak různorodí lidé to byli – ať už se to týká jejich věku, etnického původu či pohlaví.

Annie Smithová (1828–1855) byla adventistickou básnířkou; John Nevis Andrews (1829–1883) byl misionářem a autorem mnoha publikací

Vůdcové hnutí během jeho formativních let byli většinou mladí, v době rozvoje církve jim bylo od 30 do 40 let. V době velkého zklamání v roce 1844 měl James White 23 roků, Ellen Whiteová a Annie Smithová měly 16 let, John N. Andrews měl 15 roků a Minerva Loughboroughová ještě neměla ani 15 roků. Uriah Smith a John N. Loughborough měli pouze 13 roků a George I. Butler dokonce pouze 10 let.

Přesto právě tito mladí mužové a ženy, pod vedením starších zkušených mužů, jakým byl například Joseph Bates (který v roce 1844 dosáhl věku 52 let), se ujali vedení biblických konferencí koncem 40. a 50. let 19. století, během nichž v rozhovorech, diskuzích a hlasováním formovali základní věroučné body církve adventistů. To oni psali a vydávali série brožur, ve kterých působivě představovali nové body víry, vydávali také časopis The Advent Review and Sabbath Herald (dnešní Adventist Review), který spojoval a sjednocoval všechny roztroušené věřící. Bez nich by církev nebyla nikdy založena. Oni usilovali o to, aby se síť malých skupin změnila v organizaci, která by sjednotila všechny adventisty sedmého dne, a aby tím byl poskytnout základ pro misii. Většina těch, kdo byli mladí kolem roku 1850, sloužila jako vedoucí církve kolem roku 1880, a někteří dokonce i na začátku 20. století.

Minerva Jane Chapmanová (1829–1923) zastávala služebnost pokladníka v letech 1877–1883; Maud Sisley Boydová (1851–1937) byla misionářkou v Evropě; Nellie Druillardová (1844–1937) se stala misionářkou v Africe a také vlivnou učitelkou a zdravotní reformátorkou

I když se prvního zasedání Generální konference v roce 1863 zúčastnili pouze delegáti muži, v nově vytvořené církvi zaujímaly významné místo i ženy. Kromě Ellen Whiteové v ní působila i Minerva Chapmanová (rozená Loughboroughová), která hrála klíčovou roli v rané publikační činnosti církve a později zastávala služebnost pokladníka Generální konference. Maud Sisley Boydová se stala misionářkou v Evropě, v Jižní Africe a Austrálii. Nellie Druillardová (rozená Rankinová) se stala misionářkou v Africe a také vlivnou učitelkou a zdravotní reformátorkou. Mezi prvními členy Církve adventistů sedmého dne v roce 1863 byla i afroamerická rodina Hardysových.

Eugene Hardy (1847–1916) patřil mezi první členy v církvi; Charles Kinney (1855–1951) byl prvním vysvěceným černošským kazatelem; Anna Knightová (1874–1972) byla první černošskou misionářkou v Indii

Dnes pozorujeme fotografie našich průkopníků v pozdějších létech jejich života, kdy se do jejich tváří vepsaly zápasy bojů proti přesile. Snadno však zapomínáme na to, že stáli u zrodu naší církve, když měli 20 nebo 30 roků. Zapomínáme také na to, že i když adventisté nevysvěcovali ženy jako ordinované kazatelky, umožňovali jim hrát důležitou roli ve vedení církve. Příliš málo také víme o tom, že se většina členů církve kolem roku 1850 výrazně stavěla proti otroctví a na konci devatenáctého století, kdy byli po celých Spojených státech černoši a Číňané odsunuti jako občané druhé třídy, adventisté sedmého dne je ordinovali na vysvěcené kazatele a pověřovali důležitou misijní činností mezi soukmenovci.

Law Keem (1867–1919), zdravotní misionář a první čínský adventistický lékař

Tehdejší americká společnost si příliš nevážila mládí, ženy a etnické menšiny stály na jejím okraji. Navíc byly adventistické věroučné body neoblíbené mezi významnými náboženskými badateli. Kde vzali naši průkopníci odvahu postavit se proti společenským konvencím a všeobecnému konsenzu vedoucích teologů? Adventisty sedmého dne inspirovala láska k Ježíši, přesvědčení, že Ježíš se brzy vrátí, důvěřovali Božím proroctvím a byli přesvědčeni, že se v životě a díle Ellen Whiteové projevil prorocký dar. To jim dodávalo odvahu k čemukoliv. I když si až kolem roku 1874 uvědomili, že naplnění velkého misijního pověření znamená posílat misionáře do zahraničí, hladce a bez problémů přijali tento závazek celosvětové misie. Nesnažili se pouze o teologickou reformu, ale současně i o reformu životního stylu, o prosazování radikální zdravotní reformy, stanovovali si také priority v oblasti vzdělání. Kázali o prorockých pravdách, ale usilovali o to, aby lidé žili plnohodnotným životem už nyní a zde. Aby dosáhli těchto cílů, pracovali adventisté během první poloviny 20. století ve velkých městech mezi lidmi různých jazyků a sociálních vrstev – podle vzoru Ježíše.

V celých dějinách tohoto hnutí se adventisté vždy dokázali sjednotit a misijně pracovat. V dnešní době potřebujeme, aby se vzorem našich průkopníků řídili adventističtí muži a ženy každého věku a všech etnických a sociálních skupin. Jen tak můžeme splnit úkol, který jsme obdrželi: zvěstovat evangelium „obyvatelům země, každé rase, kmeni, jazyku i národu“ (Zj 14,6).

(http://150.adventist.org/)


 Sdílet článek na:
AIS 27. července 2018 Nezařazené