<< >>

(*19. 9. 1934 †11. 2. 2018)

Bylo to docela obyčejné nedělní ráno. Únor, ale tady, na jihu Moravy, bez sněhu a bez mrazu. Někteří už snídali a jiní ještě sladce spali, když Benjamín Pražan dokončil svou životní pouť. Byl nevyléčitelně nemocný. Věděli jsme, že to jednou přijde, ale netušili jsme, že to bude tak brzy. Žijeme s nadějí, přesto ztráta bolí.

Dovolte mi krátké ohlédnutí za jeho životem a službou.

Narodil se v Českých Budějovicích jako druhý ze čtyř synů. Jeho otec byl kazatelem a maminka biblickou pracovnicí. Říci, že mladá rodina neměla mnoho, je nadsázkou. Žili často jen z toho, co vydělali kolportáží – prodejem knih a časopisů. Jezdili do okolí dávat lidem biblické hodiny a chlapci bývali doma sami. Také se mnohokrát stěhovali, někdy i dvakrát do roka.

Benjamínovo dětství poznamenala druhá světová válka. Prožil ji ve Vinarech, odkud chodil pěšky do školy i do sboru v Přerově. Poznal, co je to mít hlad a vědět, že nic k jídlu nedostane. Znal tvar i zvuk letadel, zažil bombardování, viděl umírat sousedy. Pozoroval své rodiče, dobrovolníky Červeného kříže, jak ošetřují vojáky. Němce i Rusy. Bylo jim jedno, k jaké armádě ti zranění patřili. Docházku na základní školu ukončil v Olomouci, pak chtěl jít na misijní školu, ale to v poválečných letech nebylo možné.

Vyučil se cukrářem u pana Dejmala. Bylo to řemeslo jeho předků. Tam získal výuční list, v této práci pokračoval i v Brně. Od malička měl rád přírodu. Jezdil na kole do lesů a lomů v okolí, sbíral různé kameny, fotil rostliny i zvířata. Nejšťastnější byl s batohem na zádech, na cestě za nějakým dobrodružstvím. Rozhodl se změnit své zaměstnání. Stal se lesním dělníkem, později udělal kurz na lesníka. Pak dostal povolávací rozkaz – povinná vojenská služba. Tam se dostal do problému, když odmítl pracovat v sobotu, z tohoto důvodu pak byl uvězněn. Nejprve v Jáchymově a pak v Praze na Pankráci. Po propuštění do civilu se vrátil k práci v lese.

Bylo mu 26 let, když mu do života vstoupila láska. Jmenovala se Jarmila Marušáková a žila se svými rodiči v Praze ve Strašnicích. V srpnu roku 1961 si před lidmi i před Bohem řekli své „ano“. To už byl Benjamín hajným v Bílovicích nad Svitavou a později v Josefově u Adamova. Narodily se jim tři dcery a k jeho práci se přidalo ještě dálkové studium lesnické technické školy v Hranicích na Moravě.

V roce 1968 se přihlásil k dalšímu studiu – na teologický seminář ve Vojkovicích. Toto studium úspěšně ukončil – a tak mohl začít vykonávat práci, kterou vlastně chtěl dělat už od dětských let. Stal se kazatelem. Nejprve sloužil v Třebíči, později ve Vsetíně, Liptále, Kateřinicích a Hošťálkové. Svou službu končil ve sborech Boskovice, Roubanina a Blansko. Tato práce pro něj nebyla zaměstnáním, ale posláním. Měl rád lidi ve sborech, které mu byly svěřeny, sdílel s nimi jejich problémy i radosti. Hodně se věnoval dětem, jezdil s nimi na výlety a pobyty o prázdninách. Stále miloval přírodu, měl pěknou kolekci minerálů a ke svým koníčkům přidal i radost ze získávání starých výtisků Bible, postil, kancionálů a modlitebních knížek. Ze své sbírky Biblí udělal několik výstav a tato sbírka se později stala částí souboru, který je dnes vystavován na mnoha místech naší republiky.

Důchodový věk prožil z větší části ve Valašském Meziříčí. Velmi rád jezdil na Troják, kde mohl chodit po lesích, pískat ovečkám na píšťalku, hledat houby nebo štípat dřevo. Snad mu to připomínalo mládí a šťastné chvíle. Závěr svého života prožil v Hrušovanech nad Jevišovkou, kde v roce 2011 se svou rodinou i se sborem oslavil zlatou svatbu.

Byl starostlivý a milující člověk nejen pro svou rodinu, ale pro každého, kdo ho potřeboval.

E. V.


 Sdílet článek na:
redakce - AIS 28. února 2018 Ze života církve