<< >>

Ve středu 17. 4. 2019 zemřel po krátké nemoci ve věku nedožitých devadesáti let Bohuslav Sabela. Vždy, když odejde někdo, koho jsme měli opravdu rádi, zůstane v našem srdci prázdný prostor. My rozhodneme o tom, jak ho naplníme. Na přebalu knihy životních vzpomínek Bohuslava Sabely, jež nese název „Ohlédnutí“, stoji následující věta: „I když se tomu někdy bráníme, v životě každého člověka přicházejí chvíle, kdy je nutné se zastavit a ohlédnout se zpátky.“ Taková chvíle přichází právě teď. Zkusme se ohlédnout za životem bratra Bohuslava Sabely a připomeňme některé jeho životní mezníky.

Bohuslav Sabela se narodil 2. července 1929 ve vesničce Guty pod horou Javorový v Beskydech rodičům Anně a Janovi Sabelovým. Byl nejstarším ze tří synů. Jeho dětství poznamenala velmi neklidná politická situace. Ve vesnici, kam chodil do školy, byla česká škola – v ní vychodil tři třídy. V roce 1938 území zabrali Poláci, proto 4. třídu absolvoval v polské škole, po roce pak celé území připadlo Německu, a tak se z původně české školy stala škola německá.

Vzhledem ke své národnosti (nebyl říšský Němec) nemohl studovat, tak se vyučil jako soustružník. V 16 letech, ve třetím ročníku střední školy, byl povinně odveden na vojnu. Po skončení války se ocitl ve sběrném táboře v rakouském Linci. Jeho otec se dozvěděl, kde se nachází, vydal se ho hledat a po velmi svízelné cestě ze severní Moravy až do Rakouska ho nakonec nalezl a odvezl zpět domů. Teprve 11. července 1945 se shledal se svou maminkou ve Slezsku.

Po válce dokončil své učňovské vzdělávání a také se setkal s adventistickým učením. Nakonec byl roku 1946 pokřtěn.

Když mu bylo 22 let, v srpnu 1951, se oženil s Marií Turoňovou. Později Bůh obdařil jejich manželství dvěma dcerami. Za dva měsíce po svatbě v říjnu 1951 obdržel povolávací rozkaz a jako politicky nespolehlivý byl přidělen k praporům PTP. Celkem na vojně strávil 26 měsíců. Později – dalších 17 let – pracoval jako důlní zámečník na Kladensku.

V roce 1967 nastoupil do kazatelské služby, a zároveň se stal studentem teologického semináře. Jako kazatel pečoval o sbor Praha Podolí. Po sedmi letech byl přeložen a pověřen duchovenskou službou ve sboru Trutnov a Vrchlabí. Sám k tomu poznamenal: „Byla to krásná práce“. Od roku 1983 pak působil ve sboru Horní Cerekev a Telč.

V roce 1986 odchází do důchodu a stěhuje se do Kamenných Žehrovic. I jako důchodce nadále slouží a vypomáhá jako vysvěcený kazatel ve sborech Beroun, Kladno a od roku 1992 se aktivně podílí na založení a pak i na životě sboru v Rakovníku.

Bůh mu daroval do života nejen dvě dcery, ale později také dva vnuky. Ale nejen to, měl možnost se radovat i z pravnoučat.

I když v roce 2015 ovdověl, neuzavřel se do sebe, ale podle svých možností a zdravotního stavu nadále sloužil kázáním, radou nebo svou pravidelnou přítomností na bohoslužbách.

Dovolte mi na závěr osobní vzpomínku. V jeho životě mne vždy překvapovala jeho prostá víra a hluboká pokora, ryzost a jejich příkladné manželství.  Dodnes mne překvapuje, že ač jsem byl o mnoho let mladší, byl ochoten se mnou přátelit. Byli jsme kolegové v tom nejlepším slova smyslu.

Rád jsem naslouchal jeho vyprávění a životnímu příběhu. Překvapovala mne jeho neuvěřitelná vnitřní síla, se kterou byl schopen čelit vojenským velitelům, církevním tajemníkům nebo nepříznivým životním okolnostem.

Neprožil snadný život, byl to však život víry, naděje a lásky. Bylo pro mne neobyčejnou ctí prožít po jeho boku několik let své duchovenské služby. Službu církvi nebral jako nepříjemnou povinnost, ale jako neobyčejnou výsadu a přednost. I v tom je příkladem pro nás všechny.

Chtěl bych končit biblickým textem, který byl jeho životním krédem a často ho opakoval: „Dobrořeč duše má Hospodinu i všechny vnitřnosti mé jménu svatému jeho. Dobrořeč duše má Hospodinu a nezapomínej se na všechna dobrodiní jeho“ (Ž 103,1.2; BK).

Vítězslav Chán


 Sdílet článek na:
redakce - AIS 3. května 2019 Ze života církve, Ze života sborů