<< >>

A byla to radost! Závěr celostátní konference církve, poslední v čase totality, nás v sobotu 25. listopadu roku 1989 vrhnul přímo do ulic Prahy naplněných osmi sty tisíci demonstranty, vracejícími se z Letné. I v dalších českých a slovenských městech se lidé spontánně shromažďovali a ani chlad podzimního času z nich nedokázal vytěsnit radost, které byli plni, a my se jejich radostí nechali rádi strhnout. Všechna jejich krásná slova, tak blízká slovům Písma, jež rozeznívala naše srdce i v čase nejhrubší nesvobody, získávala najednou jasnější obrysy a rezonovala v každém, kdo tenkrát kráčel ulicemi měst. Ano, víra, naděje i láska probudila v tom neopakovatelném čase radost v srdcích většiny z nás.

Byl konec záměrné izolovanosti, diktované libůstkami mocných. Byl konec nesvobodě. Najednou jsme se směli stát rovnoprávnou součástí společnosti, ve které jsme žili, a my se té příležitosti v návalu radosti chopili. V tom roce na náměstích mnoha měst zazníval i náš hlas. Bez obav jsme sdíleli s ostatními naše vidění světa. „Ať svět konečně ví, kam směřuje naše víra, naděje a láska,“ říkali jsme si. Záhy jsme také pochopili, že slova sotva něco zmůžou, nejsou-li stvrzována činy. Navzdory tvrdým ranám minulého režimu, jenž si zlomyslně pohrával s osudy tisíců, jejichž životy byly spjaty s vírou, nadějí i láskou, a krutě limitoval jejich rozvoj, pustili se mnozí z nás v mezích svých možností a o to s větším odhodláním do práce pro společnost. 

Účastí v celospolečensky i občansky prospěšných aktivitách získala naše církev za posledních třicet let uznání a respekt. Máme obětavé lidi v kaplanských službách armády, nemocnicích i věznicích. Účinně poskytujeme pomoc v humanitární i sociální oblasti. Jsou mezi námi lékaři i vědečtí pracovníci. Dnes se už nikdo nevysmívá našemu důrazu na zdravý způsob života spojený nejen s úctou k lidskému tělu, ale i s citlivým přístupem k ekologickým problémům. 

Emancipační úsilí v rámci církve však přineslo i své negativní důsledky. Bez velkého úsilí a příliš snadno jsme se stali součástí hlavního směřování polistopadové společnosti, které je orientováno na spotřebovávání.

Před spontánní radostí, jež je důsledkem života ve víře, naději a lásce, jsme dali přednost módně formulovanému receptu: „Udělej si radost.“ Není divu, že individualizace a zahleděnost do sebe sama, jež je důsledkem takového radování, destabilizuje mezilidské vztahy i v církvi. S pokorou vyznáváme, že jsme se vzdálili od prožívání skutečné radosti z cesty, jež je motivována vírou, nadějí a láskou. 

Nechť nás současné vzpomínání na dny nebývalých změn motivuje kromě vděčnosti k odvaze hledat cesty k porozumění skutečným potřebám bolestivě rozdělené společnosti. Že jde o cestu nesnadnou, je zřejmé. S tím, kterého jsme přijali vírou, čekáme jej s nadějí a žijeme jeho láskou, to však dokážeme, „… aby moje radost byla ve vás a vaše radost byla plná.“ Jan 15,11

Mikuláš Pavlík

Předseda Česko-Slovenské unie Církve adventistů sedmého dne 


 Sdílet článek na:
redakce - AIS 15. listopadu 2019 Ze života církve