<< >>

Na začátku října zemřel ve svých 46 letech Samuel Vaněk, kazatel sborů v České Třebové, Svitavách a Chocni. Více než rok a půl bojoval s těžkou nemocí, které nakonec podlehl.

Samuel dokončil svůj život, který odevzdal do Božích rukou. Do rukou, jichž se neochvějně držel. Často mluvil o své důvěře k Bohu navzdory nemoci, kterou procházel. Svoji důvěrou v Boha i v tomto nejtěžším údobí života inspiroval a posiloval řadu lidí kolem sebe.

Samuel zemřel a nám nezbývá než se s ním naposledy rozloučit v naději na budoucí shledání.

Samuel se narodil v roce 1972. Od dětství toužil po tom, aby se stal strojvůdcem. Avšak kvůli vadě zraku to nebylo možné. Vyučil se proto jako automechanik.

K rozhodnutí pro kazatelskou službu došlo v roce 1989 na konferenci Česko-Slovenské unie, která probíhala u Salvátora v Praze. Důležitou roli v něm také sehrálo, že ho oslovil Jiří Moskala. V té době měl Samuel závazek u podniku, kde se vyučil automechanikem. Když se však vedoucí dozvěděl, jaký je jeho záměr, vyvázal ho z tohoto závazku. I tuto zkušenost Samuel vnímal jako určité „popostrčení“ ke službě kazatele.

Na Teologickém semináři absolvoval první běh po Sametové revoluci, který začínal ještě v modlitebně na Smíchově a pokračoval v Klínci. Po absolvování studia nastoupil na náhradní vojenskou službu, ale už jako kazatel v nástupní praxi ve sboru Brno Střední. Od roku 1996 pak sloužil ve sborech v Moravských Budějovicích a Telči.

Teoretické studium teologie v kontrastu s praxí kazatele v něm vyvolávalo množství otázek. Protože chtěl poznávat vzdálené země, rozhodl se na devět měsíců přerušit službu na sboru a odcestoval do Austrálie.

Po návratu sloužil čtyři roky v Prostějově. Od roku 2002 pak dva roky v Bystřici a Návsí.

V roce 2004 se přestěhoval do Českého sdružení. Zde sloužil nejprve sedm let v Liberci, Jablonci nad Nisou, Rokytnici a Zbytkách. V červnu 2006 byl ordinován do plné kazatelské služby.

Na další kazatelské místo se stěhoval, tentokrát už s rodinou, v roce 2011. Bydlel pak v České Třebové a sloužil také ve Svitavách a Chocni. V České Třebové byl u zrodu Petrklíče – služby pro seniory a lidi se speciálními potřebami.

Samuel byl po celou dobu své kazatelské práce aktivní také v Klubu Pathfinder. Na Moravě organizoval Helfštýny, v Čechách se podílel na Libereckých vločičkách. Každý rok jezdil na tábory. Ve Východních Čechách začal spolupráci s Ukrajinou, odkud každoročně přijíždí děti na letní tábor.

 

 

Ještě na Slezsku poznal svou budoucí manželku Petru. Byli spřízněné duše, cestovali spolu, milovali přírodu i nová místa. Před třinácti lety se vzali. Postupně se jim narodily tři děti.

Samuel byl člověk otevřený a hravý. Rád hledal a objevoval nová místa a nové odpovědi. Vedl lidi kolem sebe, aby nepřijímali jen informace, ale aby poznávali živého Boha, aby ho objevovali, aby hledali odpovědi na své otázky. Ke všem lidem se choval laskavě.

Na konci června minulého roku však přišla zlá zpráva. Lékař Samuelovi diagnostikoval nádor a rozsáhlý otok mozku. Byla nezbytná okamžitá operace. Samuel se tehdy se svou rodinou modlil, připomínali si, že jsou v Božích rukách. Dva dny nato proběhlo pomazání. Pro Samuela znamenalo důležitý předěl. Snažil se urovnat všechny své vztahy a prožil hluboké Boží přijetí – jistotu, že vše je odpuštěno.

Po operaci následovala radioterapie a chemoterapie. Později i zranění, díky němuž od poloviny ledna ulehl na lůžko, z něhož už nevstal.

Nejednou opakoval, že si uvědomuje, jaké má požehnání ve svých nejbližších. Jeho manželka a maminka o něj pečovaly v jeho bezmoci a nepřipustily, aby byl sám kdesi v nemocnici. V pomyslné druhé řadě pak byli další lidé, kteří celou rodinu pomyslně objímali jakýmsi ochranným kruhem a všemožně je podporovali. Mnoho členů církve na ně také myslelo v modlitbách. Za tuto podporu celá rodina velmi děkuje.

V době, kdy byl Samuel nemocný, nebylo možné přehlédnout jeho odevzdání se Bohu a vděčnost za každý dar. Neviděl jen sám sebe a svou nemoc, neustále se zajímal o druhé lidi, o jiné nemocné, za které se modlil a povzbuzoval je po telefonu. Už pár týdnů po operaci přišel s nápadem, jak v církvi vybudovat síť, aby nikdo ve své nemoci nezůstal zapomenut.

Samuel hluboce důvěřoval Bohu, věděl, že Bůh je schopen ho plně uzdravit i v lidsky bezvýchodné situaci. Do poslední chvíle měl své sny. Říkal, že pokud ho Bůh uzdraví, tak podnikne cestu vlakem po Transsibiřské magistrále. Zároveň však vyznal, že pokud jeho život skončí, že se nemá čeho bát, vždyť půjde domů – ke svému nebeskému Otci. Pokaždé, když se ráno probudil, začal den slovy: „Díky Bohu za to, co mám“ – a pak to začal vyjmenovávat.

Na začátku své nemoci napsal tato slova: „I když jsme naplněni jistotou Boží milosti, spasením a nadějí na věčný život, tak přesto jsme slabí lidé a naše bojování v těžkých zkouškách je poznamenáno touto lidskostí. Bojíme se, prožíváme úzkost, zápasíme o pokoj, z Boží milosti jej dostáváme, abychom o něj znovu prosili, protože naše lidská přirozenost nás dokáže hodně potrápit. Proto se navzájem potřebujeme, abychom nesli jeden druhého mocným modlitebním úsilím. Děkuji proto všem, kteří se za mě modlí – já se modlím za vás, dokud mi Bůh dopřeje života“.

Později také napsal: „Chci vzdát Bohu chválu za to, že ačkoli některé věci nejsem schopen pochopit, přesto mohu s pevnou důvěrou říkat: Buď oslaven Bůh v našich životech, radostech i zkouškách“.

Loučíme se tedy se Samuelem biblickým textem, který vystihuje jeho postoj k životu navzdory těžké nemoci, která ho potkala: „I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady vymizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu s jásotem oslavovat Hospodina, jásat k chvále Boha, který je má spása“ (Ab 3,17.18).

David Čančík

 


 Sdílet článek na:
redakce - AIS 12. listopadu 2018 Ze života církve