<< >>

Když bylo poledne, nastala tma po celé zemi až do tří hodin. O třetí hodině zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“, což přeloženo znamená: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo stáli okolo: „Hle, volá Eliáše.“ Kdosi pak odběhl, namočil houbu v octě, nabodl ji na prut a dával mu pít se slovy: „Počkejte, uvidíme, přijde-li ho Eliáš sejmout.“ Ale Ježíš vydal mocný hlas a skonal. … (Mk 15,33–47)

Přišel konec. Nebyl to však jasný den, jak si ho Židé vykreslovali ve svých mesiášských představách. Toho dne byla v celé zemi po tři hodiny nepřirozená tma (Mk 15,33). Protože se Pesach odehrává za úplňku, tak tuto tmu nemohlo způsobit zatmění. Jednalo se tedy spíše o nadpřirozený jev než přirozený. Starý zákon temnotu několikrát spojuje se soudem (Jl 3,14.15; Iz 5,30; 13,10.11). Marek temnotu zdůrazňuje jako aspekt eschatologického Božího soudu, stejně jako Ámos: „V onen den způsobím, je výrok Panovníka Hospodina, že slunce zapadne v poledne, tmou zahalím zemi za jasného dne“ (Am 8,9).

Temnotu však prožívá i Ježíš. O třetí hodině zvolal aramejsky: „Eloi, Eloi, lema sabachtani,“ což přeloženo znamená: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mk 15,34). Jsou to slova z Ž 22,1, což je mesiášský žalm, který předpovídal utrpení Mesiáše.

Z úst obvykle optimistického a radostného Ježíše však tato slova znějí zvláštně. Proč je volal? Co znamenala?

Tato věta je jediným místem v evangeliích, kde Ježíš Bohu v modlitbě neříká Otče. Mezi Ježíšem a Otcem se rozprostírala temnota.

Základem Ježíšova celoživotního optimismu byl jeho blízký vztah s Otcem. „Nejsem sám,“ řekl, „neboť Otec je se mnou“ (J 16,32). „Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně“ (J 14,11). „Já a Otec jsme jedno“ (J 10,30). Doposud měl Ježíš ve svém životě důvěru, že má s Otcem úzký vztah – bez ohledu na okolnosti.

Když však Ježíš visel na kříži, něco se změnilo. A v této změně nacházíme střed „tajemství kříže“. Zde se Ježíš setkává s něčím úplně novým. William Barclay píše: „Až do této chvíle si Ježíš prošel všemi životními zkušenostmi, až na jednu – nikdy nepocítil následky hříchu. Hřích nás odděluje od Boha. To byl jediný lidský pocit, který Ježíš nikdy nezažil, jelikož byl bez hříchu“. Na kříži ale Bůh „toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem“ (2K 5,21). „Jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech“ (Iz 53,6). Ježíš dával „svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mk 10,45) a pil „kalich“ Božího hněvu, kterého se v Getsemane tak hrozil (Mk 14,36). Když umíral jako „Beránek Boží“ (J 1,29), poprvé ve svém životě cítil odloučení od Boha. V průběhu událostí, kterým nemůžeme plně porozumět, Ježíš položil základ spasení hříšníků. Pro něj to byl čas nesnesitelné bolesti.

Přesto Ježíš ani při tomto bolestném výkřiku nezažíval úplnou beznaděj. Stále svého Otce oslovil „Bože můj“ (Mk 15,34). Ve skrytu duše věděl, že odloučení nepotrvá věčně.

Marek také zmiňuje, že když Ježíš umřel „vydal mocný hlas“ (Mk 15,37). Další dvě synoptická evangelia to také zaznamenávají (Mt 27,50; L 23,46), ale jen Jan odkrývá, co Ježíš vyřkl. Podle Jana předtím, než Ježíš zemřel, zvolal: „Dokonáno jest“ (J 19,30).

To je bezpochyby nejvýznamnější slovo, které kdy bylo vyřčeno. „Je to zvolání muže, který dokončil svůj úkol; je to zvolání muže, který vyhrál v boji; je to zvolání muže, který vyšel z temnoty do slávy světla a chopil se koruny. Ježíš zemřel jako vítěz s triumfálním výkřikem na rtech.“ (Barclay)

V tomto vítězství se ukrývá smysl kříže. Ježíš žil dokonalý život a stal se bezhříšným Beránkem Božím, který zemřel a vzal na sebe hříchy světa (J 1,29).

George R. Knight, Marek: Evangelium Ježíše Krista, Syna Božího


 Sdílet článek na:
redakce - AIS 19. dubna 2019 Život víry