<< >>

S velkým zájmem přímých i internetových účastníků se setkala konference Hudba v bohoslužbě, kterou uspořádal v Praze Teologický seminář církve adventistů. Podle hlavního hosta konference, doktorky Lilianne Doukhanové (na snímku), muzikoložky z Andrewsovy univerzity v USA, se bohoslužebná hudba v čase mění, stejně jako asociace vzbuzované různými hudebními styly a nástroji. Mění se generační, národnostní, etnické i kulturní složení evropských církevních sborů a ty by měly dbát na to, aby jejich hudbě současní lidé rozuměli. Jinak se církev stává „jinou planetou“ a pro mnohé příchozí se účast na  bohoslužbě stává kulturním šokem. Lilianne Doukhanová představila na konferenci i nový český překlad své knihy o duchovní hudbě „Sladěni s Bohem“, kterou nabízí vydavatelství Advent Orion Praha. Záznam z konference pořídila internetová televize HopeTV a je k dispozici na YouTube.

Podle muzikoložky žádný hudební jazyk, styl či nástroj není „svatější“ než jiný, duchovnost písní je dána především jejich textem, vhodným aranžmá a motivací interpretů. „V církvi jsou lidé, kteří hodně upozorňují na to, že ďábel používá hudbu v církvi. Ano, používá, ale především k tomu, aby ji rozdělil, aby se o ní lidé zbytečně přeli,“ vysvětlila v diskusi s účastníky Lilianne Doukhanová. Podle ní nejde totiž ani tak o škodlivost hudby samotné, jako o škodlivost sporů, které se o hudbě v cíkvi vyvolávají a vedou. „Ďáblovu snažení rozdělit církev budeme lépe čelit, když se naučíme smýšlet a diskutovat o hudbě pozitivně, aby nás spojovala a povznášela, nikoli vzbuzovala spory a rozkoly.“

Pokud jde o motivaci hudebníků a zpěváků, upozornila Lilianne Doukhanová na biblickou zprávu o Božím povolání levitů k zajišťování bohoslužby. Nebyli touto službou Bohem pověřeni primárně na základě svého nadání, ale na základě své věrnosti. „V bohoslužbě nejde jen o to, aby hudební umělec udělal dojem, ale aby lidem něco předal o tom, jaký je a jak působí Bůh.“ Hlavní pozornost má být proto soustředěna na Boha, ne na člověka, umělce. Již při přípravě hudby a bohoslužby je třeba se zaměřit spíše na Boží charakter, než na to, co chtějí lidé slyšet, po vzoru nebeských bytostí předávat Boží svatost a majestát, vyjádřit co nejvíce a co nejpřirozeněji radost. „Proč se často při jiných aktivitách, než je bohoslužba, radujeme více a spontánněji?“

Tvůrci a interpreti bohoslužebné hudby by se podle muzikoložky měli cvičit nejen v kompozici, hudbě a zpěvu, ale také v pokoře. Zvláště mladí umělci by měli přemýšlet o své skutečné motivaci a o tom, co sledují a napodobují. „Pro mladé lidi je nejdůležitější osobní příklad starších, jejich chování při bohoslužbě, která není prostorem pro sebeprezentaci, ale pro pokoru,“ řekla Lilianne Doukhanová, „skladatelé, textaři, hudebníci a zpěváci by měli důvěrně poznávat Boží slovo a vůli. Povzbuďme umělce, aby četli poezii, aby poznali, které básně jsou dobré a hodnotné, aby rozlišovali mezi hloubkou a mělkostí.“

konference

Ježíš Kristus dle svědectví evangelií řekl, že Bůh bude uctíván „v duchu a v pravdě“. Podle průkopnice adventismu Ellen Whiteové „uctívat v duchu“ znamená obracet se k Bohu i lidem při bohoslužbě neformálně, přirozeně, ze srdce, a tento úkol má v bohoslužbě především hudba. Uctívání „v pravdě“ znamená podle Ellen Whiteové uctívání v poslušnosti Božích přikázání. „O pravém uctívání píše i apoštol Pavel ve svém novozákonním 1. listu do Korintu, že mluví-li někdo na bohoslužbě cizím jazykem, je to v pořádku, pouze pokud je překládán do jazyka srozumitelného přítomným. I hudba je jazykem a jde o to, aby i hudbě a zpěvu na bohoslužbě lidé rozuměli. Uctívat Boha v pravdě tak znamená i pamatovat na srozumitelnost pro mladé, na jejich současný hudební jazyk.

Text bohoslužebných písní má být v souladu s proměňujícím, očistným smyslem bohoslužby a použitá hudba má korespondovat s textem. Například pro písně popisující odpor k hříchu, lítost nad odcizením a slzy pokání tak rozhodně není vhodná jásavá melodie. Žádný hudební jazyk, styl není přitom ´svatější´ než jiný,“ uvedla Lilianne Doukhanová. Jednotlivci, kteří mají osobní negativní zkušenost s některými hudebními styly nebo nástroji, by neměli určovat v církvi ostatním, kteří tuto zkušenost nemají, jaké hudbě se věnovat a jaké ne, protože jejich úsudek bývá značně zaujatý. I asociace vzbuzované hudebními styly a nástroji bývají subjektivní a také se mění s dobou.

Jak muzikoložka zdůraznila, komunikovat o hudbě by církev měla podle doporučení apoštola Pavla v jeho listu Filipským 1,9-10: „Modlím se, aby i vaše láska stále víc a více rostla spolu s poznáním a hlubokou vnímavostí, abyste uměli rozeznat, co je správné, abyste byli ryzí a bezúhonní až do Kristova dne“ – začít diskusi modlitbou, nechat se vést Bohem a láskou, protože když někoho milujeme, vidíme ho jinak, jednáme s ním jinak, chápeme jej jinak, rozumíme mu jinak, víc. Jen takováto komunikace má smysl i v otázce hudby, přičemž znalejší a zkušenější křesťané mají více milovat. Tím získáme „hlubokou vnímavost“ a schopnost rozpoznat, na čem skutečně záleží, co je podstatné, co je nejlepší pro nás, ale i pro druhé. Jen tak budeme podle Písma i v diskusi o hudbě „ryzí“ a „bezúhonní“.

Patří k povaze hudby, že se v dějinách proměňuje. Týká se to hudby světské i hudby duchovní, bohoslužebné a také jejich vzájemného ovlivňování. Již v biblických žalmech jsou patrné světské prvky, například Žalm 22 uvádí nápěv podle lidové písně „Laň za ranních červánků“, Žalm 45 podle „Lilií“, Žalm 56 podle „Tiché holubice v dálavách“. I nástroje zmiňované Písmem v souvislosti s bohoslužbou byly použity ze sekulárního světa – harfa, flétna, ženské hlasy. Ve starozákonní době měla harfa i zcela světský kontext a asociace, používaly ji například prostitutky pro svádění mužů, ale i proroci k inspiraci, sám Bůh doporučil tyto nástroje pro službu v chrámu. Není žádný více nebo méně svatý hudební nástroj, záleží na jeho použití. I výhrady vůči některým nástrojům jsou často způsobeny jen subjektivními asociacemi a předsudky.

Již v první křesťanské církvi bylo zcela běžné používat světské nápěvy i nápěvy z prostředí heretiků, například ariánů, kteří své učení šířili písněmi. František z Assisi přebíral nápěvy od lidových trubadúrů a díky tomu mohli začít zpívat všichni účastníci bohoslužby. I v husitském a českobratrském hnutí, jimiž se inspiroval i Martin Luther, zpívalo celé shromáždění, díky tomu, že bylo osloveno pravdou evangelia pomocí nápěvů, které lidé znali. Šlo o oslovení srdce, ne jen intelektu. Martin Luther používal světské nápěvy ve světském stylu a opatřil je duchovním textem. Dal populárním písním své doby nový význam, podle Kristova výroku „vy jste sůl země“ věřil, že místo církve je uvnitř světa a totéž platí o duchovní hudbě.

Hudba je kulturním fenoménem, spojuje s konkrétní lokální a současnou kulturou, reflektuje tuto kulturu včetně jejích hodnot a problémů a také je odezvou na tuto kulturu. „Své kultury bychom se neměli bát, protože může významně pomoci v šíření evangelia v našem prostředí, i pro nás zásadní liturgické jevy byly původně vypůjčeny z běžného světského prostředí,“ řekla Lilianne Doukhanová. Různé kultury mají proto různé bohoslužebné postupy a různou bohoslužebnou hudbu. I tento postoj ale má být v církvi transformován, proměňován v kultuře.

I duchovní hudba inspirovaná současnou kulturou má své silné stránky, kterými jsou nadšení mladých lidí, čerstvost a radost, je oslovující pro dnešní dobu, bývá kvalitní a je v kontextu doby pravdivější. Je přitom velmi žádoucí vést mladé lidi věnující se hudbě v církvi duchovně, teologicky i pastoračně.

Kazatel a hudebník Daniel Kašlík upozornil ve své přednášce na účinky hudby na lidské emoce a na nutnost souladu formy a obsahu písní. K některým emocím přiřadil typově i celé hudební styly – heavy metal k agresivitě a hip-hop k vzdoru a nenávisti. Podle hudebníka a teologa Jiřího Tomáška ale „hudba živé, současné církve musí korespondovat s reálným životem současných lidí. Jestliže někdy mladí lidé přinesou do sboru kytaru, bicí, nadšení, živost, rytmus, tleskání, pohyb, zkusme si uvědomit, že možná do sboru adventistické církve, která přece také patří k probuzeneckým církvím, přišlo něco, co k našemu původnímu křesťanskému dědictví patří.“

 


 Sdílet článek na:
redakce - AIS 24. prosince 2015 Inspirace, Ze života církve, Životní styl