<< >>

Hudebním působením, kulturní podmíněností, historickými, psychologickými, teologickými souvislostmi a současným vývojem bohoslužebných setkání se zabývala čtyřdenní evropská konference „Podstata bohoslužby“ v Londýně pořádaná církví adventistů. Konference se zúčastnila i výprava z České a Slovenské republiky pod vedením tajemníka Česko-Slovenské unie církve Petera Číka. „Nic, co souvisí s bohoslužbou, nemá být ponecháno bez péče nebo náhodě,“ uvedla Lilianne Doukhanová (na snímku), vedoucí katedry hudby na Andrewsově univerzitě. Hudba je přitom podle ní subjektivní, osobní a její účinek na jednoho člověka není přímo přenositelný na druhého. „Potřebujeme nové věci, které mluví k nové generaci, i staré, tradiční, které mluví ke starším. Není přitom žádoucí snižovat naše poselství kvůli snadnějšímu přijetí, ale naopak povznášet padlé charaktery k Božímu ideálu. Při zohledňování asociací nějaké hudby nebo používání konkrétních hudebních nástrojů je třeba rozlišovat, jestli jde o individuální, nebo o univerzální asociace, protože i asociace mohou být velmi individuální a mění se s časem.“

Ředitel Centra pro sekulární a postmoderní studia při Generální konferenci církve Kleber Concalves upozornil: „Všichni jsme ve svém prožívání determinováni kulturou, ve které jsme vyrostli. Pokud jde o vhodnost či nevhodnost hudby k duchovnímu poselství, naučil jsem se, že je hudba, která se mi líbí, a že je hudba, která se mi nelíbí. A že Bůh používá obě.“ Kultura je to, co mě dělá cizincem mimo mou vlast, mimo prostředí mého původu, zdůraznil Kleber Concalves. Jsou to podvědomě naučené zvyklosti a způsoby myšlení, komplexní, integrovaně kopírované mechanismy.

????????

Naše chování, to, co je vidět, vyplývá z námi vyznávaných hodnot a světového názoru, nikoli naopak. Chtít po lidech, aby měnili své chování bez toho, aby předtím sami s Boží pomocí změnili své životní hodnoty a přesvědčení, je nesmyslné. „Nemáme primárně šířit nebo měnit kulturu, zvyklosti, ale máme prostřednictvím dané kultury šířit Kristovo evangelium, které mění srdce.“ Počítejme s tím, že každá kultura je etnocentrická, přesvědčená, že je lepší než všechny ostatní. Každá kultura je také absolutistická, má sklon ignorovat kulturní rozmanitost. „Oni mají nářečí, my máme jazyk. Oni mají mýty, my historii. V církvi se to projevuje přesvědčením, že oni mají předsudky, zatímco my máme náboženství.“

????????

Podle profesorky muzikologie a vedoucí katedry hudby na Andrewsově univerzitě Lilianne Doukhanové máme podle Bible v hudbě při bohoslužbě tři odpovědnosti: teologickou, etickou a estetickou. Hudba není bohoslužba, je to její prostředek, jak hledat a respektovat hodnoty bohoslužby. Těmi jsou soustředění na Boha, reflexe Božího charakteru, chválení Boha (nejde o zábavu, nasycení smyslů), povznesení srdce a mysli, pokání, vyznání v Duchu a pravdě, pokora, slyšení a naslouchání Božího slova a pravdivost. Nejde o to jen poslouchat hudbu nebo kázání, ale vnímat Boží hlas, vše má být v bohoslužbě podřízeno naslouchání Jemu.

5

Hudba nezlepší ducha sboru, to změní jen Duch svatý. Ti, kteří mají řidit bohoslužbu, nemají hledat vlastní zájem, ale zájem ostatních. I hudebníci by měli naslouchat společenství a jeho konkrétním specifickým potřebám a prostředí. Krajnostmi ztěžujícími komunikaci v této oblasti jsou na jedné straně elitářství a na druhé familiérnost. „I pro užívání hudby v církvi platí důležité Ježíšovo pravidlo z Evangelia podle Matouše 6,33: Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“

6

Kultura není podle doktorky Doukhanové pro bohoslužbu cílem, jen zaujmout necírkevního člověka tím, co ho oslovuje, ale je prostředkem, nástrojem změny. Hudba je nositelem obsahu, pomáhá mu, ať je špatný, nebo dobrý. „Potřebujeme v církvi oddramatizovat tuto otázku,“ prohlásila Lilianne Doukhanová. Je možné převzít hudbu ze sekulární oblasti, pokud jí dáme nové asociace, nový obsah a nové souvislosti. Hudba není Božskou, ale uměleckou inspirací. Všichni lidé jsou hříšníci, i skladatelé. Zároveň je zřejmé, že přílišné opakování sloganů v písních „vypíná rozum“ a přílišná hlasitost hudby připravuje lidi o zážitek společného zpěvu, protože se neslyší navzájem.

Vedoucí oddělení výchovy v Transevropské divizi církve Daniel Duda ve své přednášce „Biblická ustanovení bohoslužby“ upozornil ,že obvykle čteme víc „do Bible“ než „z Bible“. Jsme determinováni kulturou a dobou. Jak jsme například přišli na to, že hlasitější bohoslužba je lepší? Bible přece hovoří naopak o potřebě ztišení před Bohem. Bohoslužba je smyslem, důvodem stvoření člověka. Vše v našem životě proto závisí na naší bohoslužbě, na tom, kdo je (pro nás) Bůh. Všichni, kteří neuctívají Boha, uctívají něco nebo někoho jiného. Čím je Bůh větší v našem životě, tím jsou starosti a problémy menší – a naopak. Evangelizace je průvodní jev bohoslužby. Bůh nepotřebuje bohoslužbu, jde o změnu naší perspektivy, o naše obrácení k Němu, a také o naši hodnotu – v Bohu a jeho oběti je absolutní.

4Bohoslužba je dávání Bohu takové místo v našem životě, které Mu náleží, a tím i správná místa sobě, druhým atd. Jsme stvořené, závislé bytosti, nejsme bohové. Jsme obrazem toho, koho (co) uctíváme. Podle Nového zákona je bohoslužbou celý život spaseného člověka. Britský písničkář Graham Kendrick napsal, že bohoslužba je proměna skrze uctívání. V bohoslužbě nejde o naše výkony, ale o Ducha Páně, který proměňuje. I nevěřící jsou proměněni bohoslužbou. Jan v knize Zjevení vidí nebeskou bohoslužbu a je proměněn. Bohoslužba nás přenáší do Boží přítomnosti a proměňuje k jeho obrazu. Připravuje nás ke slyšení Božího hlasu v našich srdcích, rodině, církvi světě a k jeho sdílení s ostatními. Bůh to dělá s námi, i když chybujeme, jsme pro něho partneři, ne loutky. Důležité je sloužit Bohu a jednou se to podaří.

Psycholožka Kart Lazičová vysvětlila, že za zdar či nezdar společné bohoslužby jsou vůči Bohu i vůči sobě navzájem zodpovědni všichni přítomní, rovněž za přípravu bohoslužby a na bohoslužbu. Tihomir Lazič, doktorand filozofie z Oxfordské univerzity, inspiroval přítomné  příběhem z Evangelia podle Lukáše 7,44-46, kde Ježíš napomíná Šimona za jeho pasivitu v Jeho přítomnosti, za pouhé „diváctví“, které vede ke kriticismu. „Bůh si nepřeje pasivní účast na bohoslužbě, pasivitu člověka v Jeho přítomnosti, ale projevy lásky, úcty, vzrušení, projevy praktické i emocionální,“ uvedl Tihomir Lazič. Jde o to pochopit, čím bohoslužba skutečně je, jakou nesmírnou má hodnotu, změnit pohled na ni, aby změnila nás a náš sbor. Bohoslužba je reakcí na Boha, na to, co dělá Bůh, nikoli jeho „vyvolávání“ nebo „aktivizace“. Úkolem církve je následovat Boha – reagovat na Jeho přítomnost a jednání, nikoli iniciovat Jeho přítomnost a jednání.

 


 Sdílet článek na:
redakce - AIS 23. listopadu 2014 Církev ve světě, Inspirace, Ze života církve