<< >>

Každý rok se to opakuje: dlouhá příprava, nervozita, napětí, pak dlouho očekávaný okamžik – no a je to. Nemám na mysli výstup na Milešovku nebo K2, ale docela obyčejné Vánoce. Lidé v tomto období propadají zvláštní euforii veskrze umělého zážitku, kdy chtějí prožít něco mimořádného a krásného. Vnitřní touhu po krásných okamžicích dal Hospodin člověku jako dar do našich duší a jako každý dar bychom i tento měli rozvíjet a pěstovat. Jen čas konce roku někdy kupodivu více hezkého odnáší, než přináší.

Není těžké napsat něco dojemného o Vánocích a stejně není tak těžké napsat o stejném období něco negativního. V prostředí církve to doplníte o nějakou drobnou teologickou konstrukci, která elegantně podepře záměr článku, a je to. Pokud není pan spisovatel vyložený nešika, určitě lze podobným dílkem vyvolat i dnes drobnější diskuzi anebo alespoň potěšit či nazlobit určitou část laskavých čtenářů. Otázkou je, zda lze nad narozením Spasitele vůbec nějakou smysluplnou diskuzi otevřít. Nebyl přelom našich letopočtů spíše okamžikem ohromné vlny vyvolané nebesy, která spláchla všechny rádoby jasné duchovní rovnice a ponechala nám jen prostor pro obyčejnou dětskou víru ve Spasitele, našeho Pána?

Závěr roku 2018 nám kromě obvyklých vánočních taškařic znovu připomněl, že náš svět je podivné místo k životu. Stovky lidských životů si vzala tsunami v Indonésii, jiná vlna ohně zase rozvrátila životy desítkám rodin mrtvých havířů a nestačil by papír celého světa, abychom jen sepsali tragédie, které se odehrály v tom jediném týdnu Vánoc. Čas klidu a štěstí? Těžko říct.

Možná je velká škoda, že si Kristovi následovníci alespoň někdy nepřipomenou začátek skutečného velkého Ježíšova příběhu na naší Zemi.

Před dvěma tisíci lety zahájil Hospodin další část neuvěřitelného projektu – spasení vesmíru. Tentokrát se hlavní děj přesouvá na planetu Zemi a pravděpodobně žádný z obyvatel kosmu pořádně nechápe, co se vlastně děje.

Transfer Ježíše – Boha – do shluku několika buněk lidského embrya byl neřešitelnou otázkou pro celý vesmír. PROČ? Proč tak šílené riziko? A když už, tak proč zrovna na tu zoufalou planetu Zemi, kde si lidé umějí vyrábět peklo nevídané „kvality“?

Dokonce i z pohledu lidské logiky to bylo čiré zoufalství. Když Spasitel, tak proč dítě, proč do chudé rodiny, proč zapáchající chlév, proč, proč, proč? Darem Spasitele vstoupily do našich životů vzácné otázky. Každý Ježíšův příběh na této Zemi byl geniální otázkou pro člověka. Můžeme ztratit celé dny úvahami nad smyslem různých svátků a náboženských zvyklostí, jejich přínosů či rizik, ale příběh Krista Spasitele se tomuto prostoru zcela vymyká. Není moc o čem diskutovat, tady nejde jen o nějakou teologii, moudrou nauku či výhradní pravdu.

Narozením Páně nám, tedy spíše mně osobně, Bůh položil mnoho vážných otázek.

Pokud by mě stroj času zavál do historie, jaký bych asi byl jako současník svého Spasitele? Dokázal bych brát vážně mladou holku, která otěhotněla před svatbou a nějak umluvila postaršího pána, aby si ji vzal? Jak bych přijal vnitřně podobnou divnou rodinu? Půjčil bych chudým pocestným s ženou před porodem alespoň něco z mého prostoru k bydlení, nebo bych je poslal o dům dál, protože jsou nějak jiní, než můj zvyk káže? Kolik bych toho uměl darovat podobné rodině na útěku za svobodou před totalitní zvůlí krále Heroda? Jak bych zvládal při sobotních hodinách svého náboženství sice skvělé poznámky muže, který je ale profesí přece „jen“ tesař? Kolik bych toho byl ochoten obětovat na podporu Ježíšovy služby, zvláště když se kolem něj stále motá tolik podivných a společensky často velmi nevhodných lidí? Nerušila by mě moc ta podivná parta jeho učedníků a skupina žen, která o něj pečovala? Jak hlasitě bych volal „Hosanna synu Davidovu“? A jaká hesla bych skandoval o pár hodin později? Kam až bych šel v den jeho popravy? A pomohl bych mu s křížem? Měl bych vůbec odvahu přidat se ke skupině podivínů, která ho sundala z kříže a s úctou uložila do hrobu? Měl bych odvahu Marie brečet pro Krista a jít dokončit pohřeb svého Pána k ostře střeženému hrobu? Dokázal bych mít odvahu a víru Tomáše k vyznání: „Můj Pán a Bůh“? Nikdy nekončící řada vážných otázek.

Velký Ježíšův příběh vrcholí posledním soudem nad člověkem. Všechny naše složité diskuze o kvalitách naší duše a podobnosti charakteru Krista pak končí před jeho vážným soudem, který má pro nás poslední otázku: Co jsi pro mě udělal, můj vzácný lidský příteli, v době své pozemské cesty? Tato poslední otázka je opět geniální, ptá se totiž na samou podstatu mého bytí.

Překvapivá je neschopnost právě souzeného člověka popsat, co dobrého pro Krista vykonal. Dochází tedy k poněkud komické situaci, kdy sám soudce – Ježíš – musí vyprávět o všem tom dobrém, co dotyčný pro něj udělal. Příběh mého života končí poslední Ježíšovou otázkou, na kterou stejně odpovídá místo mě. Není co dodat, lze jen pokleknout před geniálním Soudcem a Spasitelem.

Pokud má někdo z nás pocit, že Ježíšovu službu Spasitele lze pochopit, pak se skláním před dotyčným v němém údivu. Pochopit den, kdy Bůh poslal svého Syna do naprosto šíleného světa, je opravdu nad možnosti lidské duše i ducha. Nelze nic přidat ani ubrat, ani puntík, pouze se s úctou sklonit před Boží odvahou a spravedlností. Možná že není třeba vše pochopit, možná postačí tomu uvěřit a každý den vyrazit na další cestu za naším Pánem a Spasitelem. Každý sám – vstříc soudu Hospodinovu.

Marek Škrla

 

Související články:

Bůh v kleci…

Má je Země, praví Hospodin…

MANAHOTEL?

A co já?

Kam jsme došli?

Kudy dál?

Hledání cest

Bůh je laskavý hospodář, který nás zve k následování


 Sdílet článek na:
redakce - AIS 28. ledna 2019 Inspirace