<< >>

Asi deset roků po velkém zklamání se adventní hnutí octlo na dalším rozcestí. Zatímco rok 1844 otřásl věroučným jádrem tohoto hnutí, během této další krize vedoucí církve řešili více praktické záležitosti.

„Kolem roku 1854 hnutí adventistů téměř zaniklo, protože nebyly finanční prostředky pro vyplácení mezd kazatelům. Příkladem je John Norton Loughborough, jenž musel prosit o jídlo. Dostal se do situace, kdy nemohl ani uživit svoji rodinu,“ vysvětluje církevní historik David Trim.

Zklamaní průkopníci Loughborough a Andrews se v roce 1856 sešli ve Waukonu ve státě Iowa, kde se chtěli usídlit a sloužit jako misionáři. Venkovské prostředí jim však nenabízelo příliš příležitostí ke svědectví, navíc nepříznivé počasí přimělo Loughborougha, aby se namísto farmaření věnoval tesařskému řemeslu.

Krátce nato tam nečekaně přijeli manželé Ellen a Jakub Whiteovi. Chtěli zjistit, co je přimělo k tomuto nesprávnému kroku. Když Ellen Whiteová uviděla Loughborougha, použila příklad starozákonního proroka, který nedůvěřoval Bohu a ukryl se v jeskyni, a třikrát mu zopakovala otázku: „Co tu děláš, Elijáši?“ On se zastyděl se a vrátil se k duchovní práci.

Při tomto setkání si zakladatelé adventního hnutí uvědomili, že musí najít způsob, jak finančně podporovat své kazatele. To znamenalo, že každý sbor musel mít svého pokladníka. Tento příběh ukazuje na napětí, v němž se první adventisté pohybovali: stále odmítali myšlenku zřízení formální organizační struktury, ale také si stále více uvědomovali, že samotné nadšení pro účinné zvěstování evangelia nestačí.

Přestože byl jednomyslně zvolen, James White se odmítl stát předsedou církve. Obával se, že by tuto administrativní pozici i celou snahu o církevní organizaci mohl znehodnotit tím, že by mu mohlo být oponenty vytýkáno, že vytvoření církevní organizace bylo „připravené získání osobní moci“

 

Jak se církev k tomuto ožehavému problému postavila? Až do konce 40. let 19. století církev tvořily roztroušené skupiny věřících, jež byly volně propojené periodicky vycházejícími časopisy (jako byl např. Advent Review and Sabbath Herald) a občasnými sobotními konferencemi, na kterých se věřící setkávali k diskuzím (a často se přeli o jemnější body věrouky). „Nenašli by se tam ani dva lidé, kteří by spolu souhlasili,“ řekla Ellen Whiteová o průběhu druhé konference v roce 1848.

 

Tato situace – podle adventistického historika George Knighta – vyžadovala „silné a cílevědomé vedení, které by dokázalo zformovat zástupy věřících v chaotické době po velkém zklamání v roce 1844.“

Navzdory přetrvávajícím obavám, že zřízení organizační struktury církve by znamenalo připojení k „Babylonu“, či upřednostnění organizačních záležitostí před jednoduchostí evangelia, vedoucí hnutí (manželé Whiteovi a Josef Bates) vyzývali k vytvoření církevní struktury. Zastávali názor, že církev potřebuje formální organizaci, jež jí poskytne finanční a zákonný základ. To by církvi umožnilo nabývat majetek, finančně zabezpečovat kazatele, vysílat je do služby a určovat vzájemné vztahy jednotlivých sborů a vedení církve.

Jakub White šel ještě dál, když tvrdil, že struktura je znakem zdravého správcovství. V jednom vydání časopisu Review z roku 1860 napsal: „Je nebezpečné nechat na Pánu Bohu to, co on svěřil nám, a pak se nečinně posadit a nedělat vůbec nic.“ Především myslel na církevní publikační činnost, kterou chtěl rozvíjet a ochránit „zákonnými prostředky“.

Tento postoj se formoval několik měsíců a vykrystalizoval na jednání církevního výboru v městě Battle Creek v Michiganu v říjnu 1860. Během jednání Jakub White vyzval oponenty, aby předložili biblické argumenty proti organizaci. Když je nepředložili, adventní hnutí se ve svých názorech posunulo dál. Do církve byla včleněna církevní nakladatelství a byly vyzvány místní sbory, aby „právně zajistili církevní majetek a církevní stavby“ a aby roztroušené skupiny věřících přijaly jméno „Adventisté sedmého dne“.

Na dalším jednání výboru, které se uskutečnilo počátkem roku 1861 v Battle Creeku, předložili tři vedoucí církve ze Středozápadu další návrhy, kterými doplnili základ položený předchozí rok. Navrhli, aby vznikla oblastní sdružení, a vyzvali sbory, aby byly vedeny přesné seznamy členů a finanční účetnictví. Knight uvádí, že „adventisté z východní části Spojených států tyto návrhy odmítli a obvinili manželé Whiteovy a jejich přívržence z odpadnutí. Ellen Whiteová naopak vytýkala představitelům církve záměrné mlčení v otázce církevní organizace.“ Odsuzovala nedostatek „morální odvahy“ mlčících vedoucích. V této době obdržela vidění o tom, že skutečným „Babylonem“ jsou zmatky a spory v důsledku neorganizovanosti.

V roce 1863 se setkalo v této budově v Battle Creeku 20 delegátů, aby ustavili Generální konferenci Církve adventistů sedmého dne

 

Jakub White v srpnu 1862 v časopise Review napsal: „Namísto toho, abychom se sjednotili a stávali se silnějšími, se na mnoha místech téměř podobáme rozbitým střepům a stále slábneme. Jak dlouho ještě bude tento stav trvat?“

Po krátké době se začala projevovat podpora vzniku organizace. V říjnu svolali adventisté konferenci z celého státu Michigan. Během následujících dvanácti měsíců svolali adventisté konference v dalších šesti amerických státech. Až na zdrženlivý postoj na východě nebylo od roku 1862 možné zastavit příklon k organizačnímu uspořádání církve.

Vedoucí – jako byli James White, Joseph Andrews a Harvey Waggoner – vyjadřovali obavy, že bez vrcholného řídicího orgánu církev nedokáže zužitkovat všechny výhody organizace. Navrhli, aby každá konference jednotlivého státu vyslala kazatele nebo „delegáta“ na zasedání všeobecné či „generální konference“. Motivem k jejímu svolání byla potřeba spolehlivé pastorační služby.

Proto se v květnu 1863 setkalo v Battle Creeku 20 delegátů – z nichž 10 zastupovalo michiganské sdružení – aby ustavili Generální konferenci Církve adventistů sedmého dne. Cílem bylo„zajistit jednotu a zefektivnit práci církve, podpořit obecné věroučné body a přispět k zdokonalení organizace Církve adventistů sedmého dne.“

John Byington sloužil jako první předseda Církve adventistů sedmého dne

 

Delegáti také přijali ústavu církve, která se stala modelem ústav pro sdružení v jednotlivých státech. Zvolili též tři vedoucí: předsedu, tajemníka a pokladníka. Přestože byl jednomyslně zvolen, James White se odmítl stát předsedou církve. Obával se, že by tuto administrativní pozici i celou snahu o církevní organizaci mohl znehodnotit tím, že by mu mohlo být oponenty vytýkáno, že vytvoření církevní organizace bylo „připravené získání osobní moci“. Namísto něho se prvním předsedou stal John Byington.

James White sice nezastával administrativní pozici, ale vytvořil rámec rozhodovacího procesu v církvi. Zavedl princip, že pokud určitá jednání a opatření nejsou „zapovězena v Bibli a neodporují zdravému rozumu“, jsou oprávněná. Tímto zpochybnil přísně doslovný výklad Bible, který první adventisté zastávali. Knight v této souvislosti zdůrazňuje: „Na své cestě časem a napříč kulturami by zúžené chápání postupně ochromilo církev.“ Rozšířené chápání a přijetí organizační struktury pomohlo církvi lépe dotvořit svoji věroučnou identitu a organizovat misijní poslání.

 

Elizabeth Lechleitner, ANN

 


 Sdílet článek na:
AIS 4. července 2018 Nezařazené