<< >>

Petr mu na to řekl: „Vysvětli nám to podobenství!“ On odpověděl: „I vy jste ještě nechápaví? Nerozumíte, že to, co vchází do úst, přijde do břicha a jde do hnoje? Však to, co z úst vychází, jde ze srdce, a to člověka znesvěcuje. Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky. To jsou věci, které člověka znesvěcují; ale jíst neomytýma rukama člověka neznesvěcuje.“ Mt 15,15-20

„Fuj, tady to smrdí…“ slyšel jsem od dětí, když jsme procházeli okolo hromady hnoje připravené na okraji pole k hnojení. Pak si ještě dlouho zacpávaly nos.
Také Ježíš hovoří o hnoji: „Petr mu na to řekl: ‚Vysvětli nám to podobenství!‘ On odpověděl: ‚I vy jste ještě nechápaví? Nerozumíte, že to, co vchází do úst, přijde do břicha a jde do hnoje? Však to, co z úst vychází, jde ze srdce, a to člověka znesvěcuje. Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky. To jsou věci, které člověka znesvěcují; ale jíst neomytýma rukama člověka neznesvěcuje’„ (Mt 15,15-20). Je zvláštní, kam Ježíš umístil tu duchovní „hromadu hnoje“. Neleží na okraji pole ani u chléva, ale nachází se v nitru každého z nás.
Bůh se nedívá na to, jak vypadáme zvenčí. Zajímá ho, co je v našem srdci. On totiž vidí do našeho nitra, a tak nemá smysl, abychom si před ním na něco hráli.
Ve Starém zákoně je zajímavý příběh. Syrský vojevůdce Naamán dostal malomocenství, což byla hrozná nemoc, která člověka vyřazovala ze společenského života. Mladinká služebná jeho manželky mu poradila, aby navštívil izraelského proroka Elíšu, který mu určitě pomůže.
Naamán ji poslechl a díky radě proroka Elíši se uzdravil. Přitom také pochopil, že skutečným Bohem je izraelský Hospodin. Chtěl se Elíšovi odměnit, ale ten jakoukoli odměnu odmítl. Pak si uvědomil, že doma může nastat problém. Proto říká Elíšovi: „Toliko v této věci ať Hospodin tvému služebníku odpustí: Když můj pán vstupuje do domu Rimónova, aby se tam klaněl, a opírá se o mou ruku, i já se v Rimónově domě skláním. Když se tedy v Rimónově domě budu sklánět, ať Hospodin tvému služebníku tuto věc odpustí!“ (2Kr 5,18). Elíša ho uklidňuje: „Jdi v pokoji“ (2Kr 5,19).
Proč vzpomínám tento příběh? Protože i my jsme někdy jako Naamán nebo jako farizeové a myslíme si, že pro Boha je důležité dodržování předpisů – třeba i slepé a bezduché. To je velký omyl. Na to naráží Ježíš. Podle něj není důležité, co vchází do nás, ale to, co z nás vychází.
O hodnotě toho, co děláme, rozhoduje pohnutka. Pokud se modlím jen proto, abych druhým dokázal svou zbožnost, pak taková modlitba nemá smysl. Pokud si umývám obřadně ruce a nevěřím přitom, že je to Bůh, kdo mne očišťuje, nemá takový rituál žádný smysl.
Apoštol Pavel píše: „Ten však, kdo pochybuje, byl by odsouzen, kdyby jedl, neboť by to nebylo z víry. A cokoli není z víry, je hřích“ (Ř 14,23). Pokud chci, aby mé obřady a bohoslužby měly smysl, musí jim předcházet víra – úzký a důvěrný vztah s Bohem. Bez tohoto vztahu se jedná jen o mrtvý a bezduchý obřad.

Pane, v mém nitru jsou věci, které mne odvádějí od podstatného k nepodstatnému. Pomoz mi vidět svět i můj život Tvýma očima. Udělej v mém nitru generální úklid. Chci se zbavit všeho, co mi překáží v cestě do Tvého království.

Vlastimil Fürst 20. srpna 2014 Zamyšlení