<< >>

Dále jste slyšeli, že řečeno bylo otcům: `Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.´ Já však vám praví, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží; ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; Mt 5,33-35

„Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého“ (Mt 5,33-35).
Již včera jsme si řekli, že to není snadné. Proč to Ježíš říká? Jakým právem po nás může něco takového chtít?
Jednou můj mladší syn „práskl dveřmi“, aby vyjádřil, co si myslí o mých slovech, která musel vyslechnout. Hned jsem šel za ním, „aby laskavě nebouchal dveřmi“. Víte, co mi odpověděl? „Tati, vždyť ty to děláš taky…“ A já si od té doby dávám mnohem větší pozor na to, co dělám.
Když nás Ježíš vybízí, aby naše „ano“ bylo skutečně ano a „ne“ opravdu ne, nehovoří o nějaké teorii. Kristus popisuje svou běžnou praxi. Bůh je takový. Můžeme se na něho spolehnout. Jeho slovo platí a je stálé. Nemění své názory ani neupravuje v průběhu boje pravidla hry. Jeho zákony jsou stále platné.
Již prorok Malachiáš zaznamenal Boží vyznání: „Já, Hospodin, jsem se nezměnil, ani vy jste nepřestali být syny Jákobovými“ (Mal 3,6). Pavel totéž napsal o svém Spasiteli: „Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky“ (Žd 13,8).
Když jsme jako malí kluci chtěli mít jistotu, že slovo platí, přísahali jsme „na holý pupek“. To pro nás byla ta „nejsvatější přísaha“, kterou by si nikdo nedovolil porušit. Nedodržení takové přísahy znamenalo vyloučení z party, ve které nám bylo tak dobře.
Ježíš nás ubezpečuje, že o Božím slově nemusíme pochybovat. Můžeme se na ně spolehnout. Bůh nemusí přísahat. Řekne-li „ne“, znamená to ne. Nemá cenu ho přemlouvat ani se snažit jeho zákaz obejít. Pokud to uděláme, pak jen ke své škodě. Jestliže nám říká „ne“, není to projev jeho libovůle, ale jeho zájmu o nás. Dobře ví, co je pro nás dobré.
V Bibli se Bůh vyjadřuje k základním životním otázkám. Hovoří jasně a srozumitelně. Jak na to reagujeme? Pokud se nám jeho postoj líbí, tak přitakáme. Horší už je, když se nám jeho názor nelíbí. V takovém případě často hledáme nějakou kličku, kterou bychom se mohli vyhnout Boží radě.
Křesťan má svým životem i svými slovy lidem představovat Boha. Jakého Boha díky mně lidé vidí? Je to Pán, který přitahuje? Vládce, který umí dodržet dané slovo? Panovník, který jedná čestně a férově?
Když mne Ježíš vybízí, abych si dal pozor na má slova, myslí nejen na mne, ale i na ty, kteří mohou mým prostřednictvím poznat Spasitele. Život mne přesvědčil, že na Boha a jeho slovo se mohu spolehnout. Když mu důvěřuji, nebudu nikdy zklamán.
Učme se stejně důvěřovat i Bibli – psanému slovu našeho Tvůrce. Přijměme ji za nejvyšší autoritu našeho života. Nebojme se Božím slovem poměřovat svůj život, svého pastora i svou církev.

Pane, děkuji Ti, že Tvé „ano“ je vždy ano a Tvé „ne“ je opravdu ne. Děkuji Ti, že jsi stále tentýž. Neměníš se a neměníš ani pravidla hry. Děkuji za Bibli, která mi pomáhá v hledání pravdy i v poznávání Tebe samého.

Vlastimil Fürst 14. února 2014 Zamyšlení