<< >>

Dále jste slyšeli, že řečeno bylo otcům: `Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.´ Já však vám praví, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží; ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; Mt 5,33-35

Vzpomínám na dobu, kdy jedna má známá říkávala: „Vlastíku, je to pravda, bylo to v novinách!“ Noviny pro ni byly zárukou pravdivosti dané zprávy nebo informace. Mám za to, že by dnes takový argument neobstál. Slovo v naší společnosti nemá příliš velkou váhu. Proto musíme denně mnohokrát řešit otázku: Je to pravda? Mohu tomu věřit?
Také Ježíš žil ve společnosti, v níž slovo nemělo příliš velkou váhu. Muselo se přísahat dokonce při nebi nebo při Jeruzalému, aby přísaha měla patřičnou hodnotu. Proto Ježíš říká: „Dále jste slyšeli, že řečeno bylo otcům: ‚Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.‘ Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží; ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal. Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého“ (Mt 5,33-35).
Jak aktuální poselství! Dnes jsme dokonce tak daleko, že podepisujeme smlouvy o smlouvách budoucích, abychom měli jistotu, že nás někdo nedoběhne. I tak soudy řeší tisíce případů, kdy lidé poruší smlouvu, protože objeví výhodnější možnost. Neumíme držet slovo.
Ježíš hovoří o váze našeho slova v souvislosti s pozvánkou do Božího království. Navazuje na slova Davida o tom, kdo bude v Božím království. Mimo jiné říká, že Bůh k sobě zve toho, „kdo se bojí Hospodina, nemění, co odpřísáhl, byť i ke své škodě“ (Ž 15,4).
Proč je tak těžké dodržet slovo? Proč musí Ježíš učit občany svého království, že jejich „ano“ má znamenat ano a jejich „ne“ má být opravdu ne? Říkat to, co ten druhý chce zrovna slyšet, nám někdy může připadat jednodušší a snadnější. Jindy se jen bojíme říct pravdu. Nakonec už nevěříme druhým a druzí zase nám. A chceme-li přece jen mít jistotu, vyžadujeme důkazy – v Ježíšově době přísahu při samém nebi, dnes třeba smlouvu potvrzenou notářem.
Umíte si představit společnost, v níž byste mohli každému člověku věřit? Noviny i televize by zveřejňovaly jen pravdivé zprávy. Politici by říkali jen to, co skutečně chtějí a chystají. Nikdo by nelhal ani nezveřejňoval své domněnky jako fakta…
Možná si nyní říkáte, že je to utopie. Že taková společnost nikdy nebyla a nikdy nebude. Omyl. Když Ježíš hovoří o lidech, jejichž „ano“ je ano a „ne“ skutečně znamená ne, popisuje společenství Božího království. I Bůh takto mluví. Proto si přeje, abychom v otázce slova byli stejní jako On.
David si uvědomoval, jak je to těžké: „Hospodine, postav stráž k mým ústům, přede dveře mých rtů hlídku“ (Ž 141,3).

Pane, ani já neumím být spolehlivý ve svém slově. Staň se Pánem mé mysli a mého jazyka. Změň mé myšlení, abych mohl nahlas říkat to, co si myslím.

Vlastimil Fürst 13. února 2014 Zamyšlení