<< >>

Když uplynula asi hodina, tvrdil zase někdo: „I tenhle byl určitě s ním, vždyť je z Galileje!“ Petr řekl: „Vůbec nevím, o čem mluvíš!“ A ihned, ještě než domluvil, zakokrhal kohout. Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra; a Petr se rozpomenul na slovo, které mu Pán řekl: „Dřív, než dnes kohout zakokrhá, zapřeš mne třikrát.“ Vyšel ven a hořce se rozplakal. Lukáš 22‚59–62

Mnohokrát jsem to zažil. Poznámka v žákovské knížce, navíc oprávněná. A v máminých očích jsem viděl, že mne i přes nesouhlas s tím, co jsem udělal, má stále ráda.
Při čtení o Petrově zradě se mi vždy znovu vybaví ty máminy oči. Tak nějak si představuji i Ježíšův pohled, který uviděl Petr poté, co mu kohoutí zakokrhání připomnělo, že není takový borec, jak si ještě před chvíli myslel.
Dlouho jsem přemýšlel o tom, proč se Jidáš po své zradě oběsil, zatímco Petr uvěřil, že ho Ježíš nezavrhl. Dnes docházím k závěru, že o tom rozhodl právě tento pohled. Jidáš, na rozdíl od Petra, neuvěřil tomu, že by ho Ježíš po jeho zradě ještě mohl mít rád. Proto se na něj nepodíval, a tak nemohl spatřit pohled plný zármutku a současně i lásky.
Ježíš nabízí „druhou šanci“ každému z nás. Ten, kdo se na něj po svém selhání podívá, uvidí v jeho očích totéž co Petr – smutek i lásku.
Záleží na mně, na co se v životě zaměřím. Podle toho pak Boha uvidím jako tyrana, nebo jako toho, kdo mne má rád.

Pane Ježíši, to je pro mne nejsilnější příběh Bible. Petr Tě zradil, a Ty jsi ho nepřestal milovat. V tom je naděje i pro mě. Díky.

Vlastimil Fürst - Vydrž, stojí to za to! 8. listopadu 2018 Zamyšlení