Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám.“ Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: „Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl?“
Lukáš 24,36–38
Musel to být šok. Učedníci se stále ještě ukrývali v místnosti — za dveřmi, které byly zabezpečeny pořádnou petlicí. Stále ještě řeší, zda je možné, aby byl Ježíš živý. Všichni ho viděli zemřít na kříži, ale dva učedníci z Emaus tvrdili, že se s ním setkali a že je živý.
V té místnosti se cítili v bezpečí. Hlasitě diskutovali a ani si nevšimli, že ten, o kterém mluví, je mezi nimi. Všimli si ho, až když promluvil. Řekl: „Pokoj vám!“ A přestože to myslel zcela vážně a upřímně, všichni najednou blednou a třesou se strachy.
Přestože Stvořitel v knize Kazatel říká, že mrtví už nic nemohou, a David zpívá o tom, že v hrobě už nikdo nemůže oslavovat Boha, učedníci stejně jako většina tehdejších Židů věří v to, že se mrtvý člověk může vracet mezi živé jako duch. Tato pověra je nyní připravuje o radost, kterou by mohli mít, kdyby prostě uvěřili, že je mezi nimi vzkříšený Mesiáš — jejich Pán.
Při narození Mesiáše slyšeli pastýři nádherný andělský chór. Zpíval: „Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení“ (L 2,14). Se stejným poselstvím přichází mezi své následovníky i vzkříšený Ježíš.
Ježíš nechce, abychom se báli. Proto říká: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!“ (J 14,27). Ježíš mi nabízí pokoj i v nepokojné době a já jej od něj rád přijímám.
