<< >>

Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: „Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.“ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. (Lukáš 15,4–7)

Byl bych raději, kdyby nás Ježíš nenazval ovcemi. Ovce patří mezi nejhloupější zvířata na této zemi. Jsou tak tupé, že se dokážou ztratit snad i na vlastním dvorku.
Ježíšovo první podobenství v Lukáši 15 je o ovci, která se ztratila – což nebylo v Palestině nic výjimečného. Jde ale o více než jenom o ztracenou ovci. Důležitější je, že pastýř, ve skutečnosti Bůh, má o své ovce takovou starost, že „jde za tou“, která se ztratila – a raduje se, když ji nalezne.
Takového Boha Kristovi posluchači neznali. I když Židé věřili, že Bůh může přijmout hříšníka, jenž k němu přijde po kolenou a činí pokání, představa božstva, jež by riskovalo vlastní bytí, aby nalezlo hříšníky, byla mimo jejich chápání.
Právě tento bod je ale klíčový. Spasení nikdy nezačíná u nás. Bůh je tím, kdo dělá první krok, aby nám pomohl v naší ztracenosti – jako to udělal u Adama v rajské zahradě (Genesis 3,8–10). V knize Kristova podobenství je to vyjádřeno těmito výstižnými slovy: „Kristus podobenstvím o ztracené ovci učí, že nejsme spaseni, protože hledáme Boha, ale protože Bůh hledá nás. … Pokání nečiníme proto, aby nás Bůh miloval. Bůh nám ukazuje svou lásku, abychom mohli prožívat pokání“ (str. 94).
Hlavním výrazem tohoto podobenství je slovo „radost“, které se vyskytuje ve čtyřech verších hned třikrát. Vrchol nacházíme ve verši 7, kde Ježíš podává zprávu o tom, že je „v nebi … radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání“.
V tomto podobenství je to další výrok, který stojí proti učení zákoníků a farizejů. Ti měli totiž rčení, že „v nebi je radost nad hříšníkem, jenž je zahlazen před Boží tváří“. U Lukáše 9,54.55 je doklad o tom, že i učedníci sdíleli tento způsob myšlení, když se domnívali, že by Ježíše potěšilo, bylo-li by několik nevděčných Samařanů vymazáno z povrchu zemského.
Tak to není, říká Ježíš – a zobrazuje Boha, který při hledání ztracených riskuje sebe samého a který pořádá oslavy, když jsou nalezeni.
Chvalme Boha za toto zjevení jeho starostlivosti a péče.

George R. Knight - Vírou k Pánu se dívej 23. května 2019 Zamyšlení