<< >>

Petr prohlásil: „I kdybych měl s tebou umřít, nezapřu tě.“ Podobně mluvili všichni učedníci. Tu s nimi Ježíš přišel na místo zvané Getsemane a řekl učedníkům: „Počkejte zatím zde, já půjdu dál, abych se modlil.“ Vzal s sebou Petra a oba syny Zebedeovy; tu na něho padl zármutek a úzkost. Tehdy jim řekl: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!“ Poodešel od nich, padl tváří k zemi a modlil se: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Mt 26,35-39

Více než tři roky strávil Ježíš spolu se svými učedníky na misích, při kterých pěšky nachodili stovky kilometrů. Navštěvovali velká města i malé vesničky. Setkávali se s Židy, Samařany i pohany. Diskutovali se vzdělanými duchovními vůdci i s prostými ženami.
Po skončení velikonoční hostiny se Ježíš se svými učedníky vydá na poslední cestu: „Tu s nimi Ježíš přišel na místo zvané Getsemane a řekl učedníkům: ‚Počkejte zatím zde, já půjdu dál, abych se modlil.‘ Vzal s sebou Petra a oba syny Zebedeovy; tu na něho padl zármutek a úzkost. Tehdy jim řekl: ‚Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!‘ Poodešel od nich, padl tváří k zemi a modlil se: ‚Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš’„ (Mt 26,35-39).
V Getsemanské zahradě Ježíš není s učedníky poprvé. Chodívali sem už dříve, když hledali nedaleko Jeruzaléma klidné místo, kde by mohli být sami bez davů, jež Ježíše neustále provázely. Jidáš to tu zná. Je to podle něho místo vhodné k tomu, aby zde byl Ježíš v tichosti zatčen.
Getsemane byl sad, kde rostly olivovníky, od kterých toto místo také dostalo i své aramejské jméno. „Gat šemen“ můžeme přeložit jako „lis na olej“. Tu noc, kdy zde Ježíš bojuje svůj poslední zápas, to je příhodné jméno. Ježíš si připadá jako v lisu.
Doktor Lukáš ve svém evangeliu přidává dvě podrobnosti, kterých si všímá možná právě proto, že je lékař: „‚Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.‘ Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly. Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve“ (L 22,42-44).
Podle Lukáše je Ježíš tak slabý, že by asi umřel vyčerpáním. Začíná prožívat skutečnost, že se od něj jeho Otec musí kvůli našim hříchům, které vzal na sebe, odvrátit. Když později umírá na kříži, prožívá samotu, kterou bychom bez jeho oběti v okamžiku smrti pociťovali i my.
Lukáš píše, že se Ježíš potí a jeho pot se podobá kapkám krve. Jako by ho náš hřích lisoval a ždímal z něj poslední zbytky sil. Ježíše čeká něco, co Bůh do té doby nikdy nezažil – čeká ho smrt. A jakkoliv je Bůh vševědoucí, pocity umírajícího ještě z vlastní zkušenosti nezná.
Ježíš prožívá největší pokušení pozemského života. Ví, že ho čeká hrozná smrt na kříži. Tuší, jak bolestivé je umírání ukřižovaných. Bojuje s myšlenkou, že by to vzdal a vrátil se zpět do svého nebeského domova. Nakonec to ale neudělá. Neudělá to, protože ví, že by se sice vyhnul utrpení na kříži, ale pro nás by to znamenalo definitivní zánik. Láska k nám mu nakonec pomáhá znovu najít klid a říci: „Otče, tvá vůle se staň.“
Ježíš ví, co jsou to emoce. Ví, co je strach a smutek. Obojí je často součástí mého životního zápasu.

Pane, děkuji Ti za toto zjištění. Právě tím, že jsi Bůh, který ví, co jsou to emoce, jsi mi nesmírně blízký. Děkuji Ti, že jsi zemřel i za mne.

Vlastimil Fürst 9. prosince 2014 Zamyšlení