<< >>

Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých.“ Matouš 17‚9

Už jste někdy zažili nějakou senzaci na vlastní oči? Co jste pak dělali? Předpokládám, že jste o tom mluvili s každým, koho jste potkali. Taková je naše lidská přirozenost.
Petr, Jakub a Jan zažili senzaci. Na vrcholu hory se Ježíš setkal s Mojžíšem a Elijášem – dvěma lidmi, které si vzal Bůh do nebe. Teď sestoupili dolů, aby povzbudili Ježíše, kterého čeká vyvrcholení jeho pozemské mise – smrt na kříži.
To ale nebylo všechno. Ježíš se najednou proměnil. Jeho roucho zářilo tak silně, že si všichni tři raději lehli na zem, aby je ta zář neoslepila. A pak slyšeli, jak se z nebe ozval Boží hlas: „Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte“ (Mt 17‚5). Teď jdou dolů a už se těší, až o tom budou vyprávět, ale Ježíš říká, ať o tom zatím pomlčí.
Mnohokrát v životě jsem mluvil ve chvíli, kdy by bylo lépe mlčet. Jenže když jste něčeho plní, tak moc nepřemýšlíte o tom, co vaše slova způsobí. Potřebujete se toho přetlaku, který způsobila ta prožitá senzace, zbavit.
Většinou jsem až později zjistil, že jsem udělal chybu a má slova ublížila někomu, kdo na ně ještě nebyl připraven. Učím se víc přemýšlet, než něco řeknu. Vím, že mlčení ve správný čas neubližuje, ale naopak pomáhá. Mám radost vždy, když se mi podaří udržet svůj jazyk na uzdě.

Bože, dej mi sílu, abych nemluvil, když mi říkáš, že tím někomu ublížím. Uč mne rozpoznat, kdy je lepší mlčet, a kdy mluvit.

Vlastimil Fürst - Vydrž, stojí to za to! 26. října 2018 Zamyšlení