<< >>

Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec… Matouš 6‚14

Proč vlastně odpouštět? Kvůli komu odpouštět? Možná to vyzní příliš egoisticky, ale odpouštím především kvůli sobě samému. Nechci v sobě živit pocit ukřivdění, zahořklost, zlobu, to sevření neodpuštěním, které mě rozežírá zevnitř.
Jak to pro mě krásně a vtipně vyjádřil jeden český herec: „Co jdu udělat každé ráno po probuzení? Odpustit. Co jdu udělat několikrát během dne? Odpustit. Co se děje, když neodpustím? Tak mě to svírá, tlačí, tíží a já cítím, že prostě musím odpustit.“ Ale jde to – odpustit? Odpustit něco, co nás opravdu zranilo, zasáhlo, ublížilo?
Přeji každému z nás, ať prožije ten Boží zázrak, kdy se zvednu od modlitby a mám silné vědomí a pokoj v tom, že jsem prožil odpuštění a že je to konečně pryč. Že ani nevím jak, nijak jsem se o to nezasloužil, ale už mě to jako člověka nerozežírá.
Dávno jsem zjistil, že toho nedosáhnu sám, to nejde. Je to mnohdy nad naše lidské možnosti a kapacity – odpustit, pustit to pryč, zbavit se toho. Odpouštím tím, že Bůh proměňuje moje smýšlení. Jak? Tím, že prožívám možná ten největší zázrak.
Zázrak, že Bůh odpouští mně a že to dělá rád.

Pomoz mi třeba právě dnešní den prožít zkušenost odpuštění. Zkušenost, kdy tu starou, hnusnou křivdu pustím pryč.

Tomáš Harastej

...na Tebe s důvěrou čekáme! 14. února 2020 Zamyšlení