<< >>

(Turnov)
V úterý 21.1. zemřel ve věku 92 let Vladimír Kraus, kazatel na odpočinku, dlouholetý člen sboru Církve adventistů sedmého dne v Turnově. Pohřeb se uskuteční v neděli 26.1. v 10.30 hodin v kruhu rodiny a nejbližších přátel uložením do hrobu v obci Kacanovy. Rozloučení pro další přátele, známé a širokou veřejnost se koná téhož dne ve 12 hodin v modlitebně církve adventistů v  Turnově, Nádražní ulici 1130. Pro svou rodinu, spoluvěřící a mnohé další lidi, se kterými se v životě setkal, je Vladimír Kraus velkým a inspirujícím příkladem života v Boží službě naplněného Jeho milostí, požehnáním a věrností.

Vladimír Kraus se narodil v roce 1921 na Sibiři v rodině českého adventistického kazatele vyslaného církví na misii do tehdejšího Sovětského svazu, kde krvavě vládl totalitní komunistický režim potírající veškerou zbožnost. I Vladimírův otec Jakub se stal hledanou osobou. Přesídlil s rodinou na Ukrajinu, do Kyjeva. V Černigově u Kyjeva se narodila Vladimírova sestra Ludmila (později Drobná). Z Kyjeva rodiče podnikali misijní cesty. Děti pobývaly u spoluvěřících, nebo jezdily s rodiči. Cesty dalekou zimní krajinou podnikali Krausovi na saních tažených koňmi pustinou plnou vlků. Když se v noci dostali na místo, otec v místnosti plné posluchačů probíral biblická proroctví s malbou na plátně a děti zatím unavené dalekou cestou usnuly za pecí. Z Kyjeva se misionářova rodina stěhovala na jih k Azovskému moři, pak do středního Ruska, do Tuly a do města Orel 300 kilometrů jižně od Moskvy.

Byla to doba tvrdých represí. Křesťanství bylo v Sovětském svazu považováno za třídního nepřítele. Komunistický vůdce země Lenin založil první koncentrační tábor smrti na Solovětských ostrovech. Vladimírův otec sloužil Bohu jako kazatel v ilegalitě. Rodina byla obětí neustálých represí, násilného vyhazování z bytu a ničení majetku. Otec byl dvakrát uvězněn vždy na rok a potřetí se již nevrátil. Ve vyhnanství byl pro svoji věrnost Bohu, když podle přikázání Božího Desatera odmítal pracovat v sobotu, zastřelen. Pro matku s dětmi nastaly těžké existenční podmínky a represe ve škole. Aby přežili, děti pomáhaly část týdne matce v práci a po nocích doháněly učení i za neúčast během sobotních vyučování. Navzdory tomu Vladimír díky Bohu nejen ukončil základní školu, ale také řádně dostudoval gymnasium. Po krátkém studiu na Fakultě lékařství v Leningradě (dnešní Petrohrad) byl odhalen jeho „ideologicky nepřijatelný původ“ a musel opustit město. Mladík nastoupil jako námořník na loď plující do Finska. Žel z již otevřeného moře byl jinou lodí deportován zpět. Nastoupil do továrny na montáž vřetenových strojů, kde mimořádně za dva měsíce získal výuční list.

Pak začala válka s Finskem a následně 2. světová válka. Jako „politicky nespolehlivému“ byla Vladimírovi odebrána osobní legitimace a ocitl se v komunistickém pracovním koncentračním táboře. S dalšími vězni musel ve vzdálené liduprázdné krajině pod dohledem vojáků se samopaly kopat do úmoru výkopy protitankových překážek. Potraviny nedostávali, vodu pili ze studánek, jídlo hledali za tmy na opuštěných polích. Když se jednoho dne náhle objevily německé tanky, nečekaně z druhé strany, z týlu, rozprchli se věznitelé i vězni. Po týdnu strastiplného, životu nebezpečného skrývání a nočního útěku, na kterém překračoval stovky mrtvol mladých ruských vojáků, se dostal domů. Ale hned druhý den byl zajat německými okupanty a když odmítl kolaborovat s německou policií, byl uvězněn a dostal se do pochodu smrti. Po deseti dnech putování v mrazu, bez vody a jídla, kdy polykal jen sníh a měl již halucinace, byl zařazen do zástupu lidí nakládaných na cestu do vyhlazovacího koncentračního tábora do otevřených dobytčích vagonů. Když již měl nastoupit a zemřít, Bůh jej zachránil. Na koni náhle přijel a těsně před Vladimírem zastavil německý důstojník Krause, který sháněl tlumočníka do němčiny. Vladimír se přihlásil a unikl tak jisté smrti. Působil pak jako tlumočník v týlové německé jednotce pro styk s obyvateli na okupovaném sovětském území.

Později jej vyslali na frontu, ale Vladimír odmítal použít zbraň k zabíjení lidí. Nadřízený jej proto pro výstrahu ostatním nařídil popravit zastřelením. Vladimírovi se však díky Bohu podařilo zázrakem uprchnout popravčí četě, když vyskočil na rychle projíždějící německý tank a skryl se za jeho věží. Na útěku ve frontových zákopech zázrakem bez zranění přežil uprostřed stovek mrtvých německých vojáků přímý kobercový útok kaťušemi. Když na útěku s vozem taženým koňmi zastavil, aby naložil zraněného německého poddůstojníka, těsně unikl ruské tankové střele, která mu byla určena. Prožil mnoho dalších příhod, v nichž viděl mocnou Boží ruku. S novým německým přítelem, kterého zachránil, prožil ještě několikrát ohrožení života v závěru 2. světové války a podařilo se jim přejít na území osvobozené Američany.

Po skončení války Vladimír na území Německa nějakou dobu hledal práci, žil chvíli v rodině svého přítele, poté v klášteře a pracoval v charitě, kde pomáhal vyhledávat sirotky a poskytoval jim všestrannou péči. Asi po devíti měsících se mu předivným způsobem podařilo přejít uzavřenou hranici přímo před zraky strážců do Československa. Opakovaně děkoval svému Stvořiteli a Zachránci, Pánu Bohu za tak velkou milost, kterou mu prokázal. Vždyť ho provedl „údolím stínu smrti.“ Do Prahy se za ním podařilo vystěhovat z komunistického Sovětského svazu jeho matce a sestře.

V době, kdy se modlil uprostřed strašlivého válečného zabíjení v zákopech, Bohu slíbil, že pokud zachová jeho život, chce a bude mu sloužit. Po válce se proto rozhodl odevzdat Mu svůj život, což zpečetil spolu se svou sestrou křtem. Dva roky poté, když již mezitím sám studoval Bibli a prorocké knihy průkopnice adventistického hnutí Ellen Whiteové, byl v roce 1948 pozván, aby nastoupil ke studiu na Biblický seminář církve v Praze. Hned na počátku se stal preceptorem, byl zaměstnán jako učitel ruštiny a navíc byl ustanoven hospodářským správcem. Nezbývalo mu, než studovat v noci. Na semináři se seznámil se svou budoucí manželkou Věrou a oženil se s ní. Jeho ročník byl současně posledním na škole. Komunisté, kteří získali moc v Československu v roce 1948, zastavili činnost církve, zabrali jí veškerý majetek a postupně jej rozkradli. Vladimír přišel o povinný státní souhlas ke své kazatelské práci. Našel si práci v továrně jako seřizovač strojů a po večerech tajně pokračoval v činnosti duchovního. Církev rostla víc, než v pokojných letech.

Po obnovení činnosti církve získal Vladimír Kraus znovu státní souhlas pro duchovenskou službu. Nastoupil do Turnova-jediného sboru v širokém okolí, ve kterém se scházeli věřící ve zchátralém vlhkém bývalém hostinci. Bylo potřeba udělat stavební úpravy. Jeho rodina, do které se právě narodil třetí syn, se neměla kam nastěhovat, protože sbor neměl kazatelský byt. Vladimír usilovně sháněl bydlení a sám mezitím přespával, kde se dalo. Ve studených podkrovních komůrkách v Semilech, pak v Železném Brodu, občas se sušil v předsíni modlitebny. V té době neměl auto a když mu při misijních návštěvách občas ujel poslední vlak, nezbylo mu než přespat v lese.
Bůh však žehnal Vladimírem spravovanému společenství víry, které značně rostlo. Asi po roce se mu konečně podařilo najít byt, sice studený a vlhký, ale konečně mohl být aspoň trochu pomocí své manželce, která byla doposud na tři malé děti sama.

V roce 1961 mu byl znovu po delších perzekucích a mnohých jednáních odebrán komunistickými úřady státní souhlas ke kazatelské službě, když odmítl posílat své děti na sobotní vyučování a současně k tomu vést i členy sboru. Jeho děti za to dostávaly sníženou známku z chování a hrozilo, že budou rodičům odebrány k převýchově. Domov občas navštívil církevní tajemník, aby zjistil, „zda se tam neděje něco nelegálního“. Jindy se objevila policie, aby vzala Vladimíra k dlouhým výslechům a zastrašování, aby získala informace o věřících členech sboru. Nic se však od něj nedověděla. Při tom tajně vyučoval po bytech biblickým pravdám, kromě jiných také jednoho vojáka v hodnosti armádního majora.

Po dobu sedmi let pracoval na montážích konstrukcí, poté jako zámečník a opravář továrních šicích strojů. Oficiálně jako řadový člen a otec rodiny podnikal ilegální kazatel Vladimír Kraus akce s mládeží, při kterých vyučoval, navštěvoval v kasárnách nebo vězení chlapce, kteří se pro víru dostali do problémů a jednal s nevyššími orgány v jejich prospěch. Organizoval rozepisování kázání a nedostatkové literatury a následně, když sehnal rozmnožovací stroj a blány, zaškolil své syny, kteří po večerech tiskli a skládali stránky nových knih, které na rozmnožovací blány nepřetržitě psala jeho stárnoucí matka.

V roce 1968, při částečném politickém uvolnění komunistického režimu v Československu, byl Vladimír rehabilitován a z radosti, že může zase veřejně působit jako kazatel, nechal vytisknout velké plakáty oznamující veřejné přednášky na téma „Co říká Bible o dnešním člověku,“ které byly hojně navštívené lidmi z města. Na komunistickém církevním oddělení tím sice způsobil pozdvižení, ale nedal se již zastavit a pronajímal stále větší sály. Na konci roku 1968 byl přeložen do Jablonce nad Nisou, kde nebyl byt pro rodinu a opět se opakovala situace rozdělené rodiny, tentokrát s již dospívajícími syny (17,16 a 11 let). Církvi se podařilo odkoupit původně její budovu, která byla po zabavení komunisty používána k jiným účelům, obsazená nájemníky a ve zchátralém stavu. Bylo třeba opravit zatékající střechu a opadanou fasádu, takže Vladimír střídal montérky a lešení s duchovenskou prací v jabloneckém česko-německém společenství víry.

V té době byl současně pověřen, aby jako stavbyvedoucí pomohl od března 1969 urychleně vybudovat ubytovnu a učebny nového Biblického semináře v Praze. Za neuvěřitelně krátkých pět měsíců se dílo podařilo dokončit, Biblický seminář mohl zahájit výuku a Vladimír se mohl vrátit k stavebním pracem do Jablonce. Po mnoha naléhavých jednáních s úřady se podařilo navzdory velkému nedostatku finančních prostředků také postavit a otevřít novou, skromnou modlitebnu v Horní Rokytnici. Po dokončení stavebních prací tam byla vyučena a pokřtěna do církve řada nových členů. Bůh toto dílo předcházel a žehnal mu viditelným způsobem.

Poté následovala evangelizační práce po rodinách ve Velkých Hamrech, které se účastnili sousedé a známí rodin, kde se učili velkým důležitým pravdám Bible. Protože z nich několik pokřtil a veřejně se o tom hovořilo, Vladimír využil situaci a zašel na církevní odbor se stížností, že nemá přehled o všem co se po rodinách děje, a poradil církevnímu tajemníkovi, že by bylo nejlepší, aby se věřící scházeli na jednom místě. Na základě toho tajemník ochotně vydal pro tu dobu netypické povolení pro vznik nového sboru a mohlo tak vniknout nové oficiální společenství církve ve Velkých Hamrech. Byla to doba, kdy lidé toužili poznat to, co bylo do té doby zakázané, dovědět se o Bohu, jeho předivné moci a díle záchrany.

Na závěr svého kazatelského působení se Vladimírovi podařilo pro svého mladšího nástupce a jeho rodinu opatřit v Jablonci nad Nisou byt. Po odchodu do důchodu se přestěhoval na venkov, kde si postupně upravoval domek a navazoval vztahy se svými sousedy. Usiloval jim předat poselství o šťastném životě s Bohem a slavné naději na Kristův brzký druhý příchod ve slávě. Moc svého Spasitele oslavil k výročí svých 80. narozenin životopisným dílem. Ve svém pokročilém věku vyhrál zápas nad zhoubnou nemocí, ale ta jej po několika letech znovu dostihla a tlačila k zemi. V té době skládal závěrečnou zkoušku svého života, když to, co celý život zvěstoval, ověřoval náročnou osobní zkušeností zkoušené víry. S pomocí Boží i v této zkoušce obstál a v požehnaném věku odešel smířen a s pevnou nadějí na vzkříšení k věčnému životu v Kristově Božím království.


 Sdílet článek na:
redakce - AIS 24. ledna 2014 Život víry

6 komentářů na Zemřel věrný služebník evangelia Vladimír Kraus

  1. karolina kačírková napsal:

    Milá rodino,přijměte upřímnou soustrast nad úmrtím tak vzácného člověka.Mým přáním je,aby si jeho životopis přečetlo co nejvíce lidí,aby nás to vedlo k hlubokému zamyšlení a výzvě…Karolina

  2. Luboš Černý napsal:

    To mne trochu zklamalo, žil jsem v přesvědčení, že to byl hrdinný voják rudé armády, který svým samopalem PPŚ 41 postřílel hordy němeských fašistů. Luboš Černý

  3. Pavek Krynský napsal:

    Milý Pavle, Benjamine a Kamile, chci Vám vyjádřit svoji účást nad odchodem vašeho tatínka. Měl jsem ho rád a byť to byl můj bratranec, hlavně v dětsví jsem ho vnímal jako svého strýce. Vážím si jeho práce na Božím díle a vím, že toho vykonal velmi mnoho. Také i knížka, kterou napsal o svém životě, byla a je pro mne velkým požehnáním. Často jsem ji půjčoval druhým lidem. Přeji si, aby vás Pán Ježíš potěšil svoji nadějí, kterou nám dává na svůj druhý příchod. S práním Božího vedení a Jeho síly do všech dalších dnů Pavel Krynský

  4. Rudolf Malý napsal:

    Dovoluji si celé Vaší milé rodině,vyjádřit projev upřimné soustrasti!Přeji Vám všem, v těchto pro Vás velmi těžkých chvílích,Boží klid a pokoj Rudolf Malý

  5. Radomila Marková napsal:

    Vážení pozůstalí, chci vám touto cestou vyjádřit hlubokou soustrast a podělit se o naději, že se společně setkáme na Nové Zemi, kde už nebude smrti ani zármutku a žádné loučení už nebude přerušovat naše žití společné s Pánem Ježíšem Kristem. Zj. 20,6

  6. Enoch Martínek napsal:

    Dovolujeme si Vám vyjádřit upřímnou lítost nad odchodem Vašeho tatínka. Rád vzpomínám na něj jako bývalého spolupracovníka v Božím díle. Přejeme Vám Boží pokoj a pevnou naději na shledání. Eliška a Enoch Martínkovi.