<< >>

„Proměňujte se obnovou své mysli“ (Ř 12,2). Mysl si obnovit nedokážu – dokážu ji jen otevřít správným směrem a nechat si ji proměnit. Ten výraz „proměňujte se“, který Pavel v textu použil, je tvarem řeckého slovesa „metamorfó“ – a my jej všichni známe z biologie jako dokonalou proměnu hmyzu, tzv. „metamorfózu“. Housenka prostě žere, žere, žere… Pak znehybní, zdánlivě zemře, přijme podobu kukly a v jejím tělním obalu se její tělní hmota postupně změní v jakousi polévku z molekul, dojde k naprosto dechberoucí změně – a z kukly se po nějaké době protlačí jedinec úplně jiného typu, jiných orgánů a zcela jiného technologického řešení: létající motýl. K takové proměně zve tebe a mne spiritualita. Takové proměně otvírají dveře a cestu duchovní disciplíny – a jediný podíl, jaký na tom máme já a ty, je to, že je praktikujeme, že je angažujeme do svého času a svého života – aby je Duch svatý použil jako otevřené dveře k naší dechberoucí proměně.

 

Na fakultě jsem si z výuky systematické teologie zapamatoval (mimo jiné), že jsou velcí teologové – pro názornost třeba Luther – kteří objeví a rozpracují zásadní teologický posun. Kromě nich jsou i malí teologové – pro názornost třeba Kalvín – kteří pak na základě toho zásadního teologického posunu vytvoří důkladný teologický systém. A pak – dodávám za sebe – jsou ještě menší teologové, ti úplně nejmenší – a ti jsou schopni si teologické a obecně křesťanské spisy jen načíst, nechat se jimi oslovit – a pak je reprodukovat. K těm patřím já. A tak tento seriál o spiritualitě neobsahuje z velké části moje myšlenky, ale spíše reprodukuje myšlenky přečtené, odposlouchané, mnou jen lehce komentované a někdy opatrně, jindy poctivě vyzkoušené. Jsem jen reprobedna, nejsem myslitel.

 

Co jsme si řekli minule? „Když máš VIZI, nutně musí následovat ROZHODNUTÍ, nemá-li vize skončit v koutě, v koši, protéct mezi prsty společně s dny, týdny, měsíci a roky tvého života. Rozhodnutí – to není přání, je to závazek. Jediná osoba, která se za tebe může rozhodnout, jsi ty. Rozhodnout se, to znamená zavázat se, že vizi uskutečním. Je to jako přehodit výhybku. Začnete hledat PRAXI nezbytnou k dosažení cíle – metody, postupy, nástroje, procesy.“

Metody, postupy, nástroje, procesy jsou PRAXÍ, nejsou ROZHODNUTÍM a nejsou ani VIZÍ. Je-li tvou vizí být člověkem podle Boží vůle, je-li tvým rozhodnutím nechat se k tomu Bohem proměnit, pak tvou praxí bude praktikování metod, postupů, nástrojů a procesů, které k tomu směřují. Ty metody nebudou sloužit k tomu, aby sis u Pána Boha „šplhnul“ (protože to by bylo záslužnictví), ani k tomu, abys jimi měřil duchovní zralost svou a duchovní nezralost jiných (protože to by bylo zákonictví) – ale jen k tomu, abys dělal to, co tě otevře a nastartuje k proměně z Boží ruky (protože to je duchovní život).

 

Dnes tedy více o oněch metodách – o „duchovních disciplínách“. Ty metody nejsou nástrojem proměny člověka v učedníka, následovníka Ježíše Krista, jsou jen cestou k této proměně, protože nástrojem té proměny je působení Ducha svatého, kterému my v duchovních disciplínách jen otvíráme dveře, aby mohl vstoupit do našeho života a proměnit nás. O této proměně můžeme číst třeba v Ř 12,2: „…proměňujte se obnovou své mysli“. Mysl si obnovit nedokážu – dokážu ji jen otevřít správným směrem a nechat si ji proměnit. Ten výraz „proměňujte se“, který Pavel v textu použil, je tvarem řeckého slovesa „metamorfó“ – a my jej všichni známe z biologie jako dokonalou proměnu hmyzu, tzv. „metamorfózu“. Housenka prostě žere, žere, žere… Pak znehybní, zdánlivě zemře, přijme podobu kukly a v jejím tělním obalu se její tělní hmota postupně změní v jakousi polévku z molekul, dojde k naprosto dechberoucí změně – a z kukly se po nějaké době protlačí jedinec úplně jiného typu, jiných orgánů a zcela jiného technologického řešení: létající motýl. K takové proměně zve tebe a mne spiritualita. Takové proměně otvírají dveře a cestu duchovní disciplíny – a jediný podíl, jaký na tom máme já a ty, je to, že je praktikujeme, že je angažujeme do svého času a svého života – aby je Duch svatý použil jako otevřené dveře k naší dechberoucí proměně.

Duchovní disciplíny jsou tedy cesta, ne cíl. Ne ony, ale Bůh nás proměňuje. Ony však jsou vyzkoušenou, prověřenou, jistou cestou k této proměně. Zakladatel metodizmu, John Wesley, říkal duchovním disciplínám „kanály milosti“ – protože skrze ně k nám proudí milost, která v nás způsobí to, co nedokážeme svou snahou a přímým úsilím. To proto právě kolem nich organizujeme svůj život. Ony patří ke středu, k ose našeho života, ne na jeho okraj. Všimli jsme si toho už minule u Dallase Willarda: „Organizuji svůj život kolem činností, díky kterým získám schopnost dokázat to, co nyní nedokážu ani při té nejlepší snaze.“

Co tedy označujeme jako duchovní disciplíny? Dallas Willard nám je později rozdělí ještě trochu jinak, ale začneme tím, že si je nazveme a rozdělíme podle Richarda Fostera. Těch dvanáct duchovních disciplín dělí Foster následovně (a my jsme na toto dělení zvyklí ze skvělých přenášek Daniela Dudy o spiritualitě):

 

DUCHOVNÍ DISCIPLÍNY

 

Jsou to všechno dobře známé a staré věci, viďte? Stará vesta! Tak proč z toho dělat vědu, proč to pitvat, proč se tím zabývat?

Odpovím na to dvěma aforizmy evangelického faráře, svého přítele:

1. „Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík (klidně by tu mohlo být adventista). A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem také nic neříká.

2. „Víme, že Boha neposloucháme. Řekneme však, že neslyšíme, že k nám nemluví.“ Tady za sebe připojím větu obvyklou z adventistického prostředí: totiž „že to s Bohem máme vyřešeno“.

Rozumíš tomu? Kolik toho o spiritualitě, o těch dvanácti starých věcech, které všichni známe, namluvíme – a kolik toho z nich prožijeme, skutečně prožijeme? Můžeme si to představit na kalendářním roku. Když na těch dvanáct měsíců promítneš délku lidského života, 70 let (co měsíc to dvanáctina ze 70), pak jsem já se svou padesátkou, už někde v půlce životního září, kdy tedy chci s Pánem Bohem začít fakt navážno, na férovku, celým srdcem, celou myslí, celou duší, celou silou – v životním listopadu? V životním prosinci, až už budu v penzi, nebudu mít sílu a život bude za mnou, prožit a odžit? Kde jsi se svým věkem ty? Vždyť i osmnáctiletý už vykročil z životního března do životního dubna – a mezi životním dubnem a životním srpnem, kdy se podzim hlásí o slovo, je jen dvacet životních let, vysávaných starostmi, prací, koníčky, internetem, službou jako výkonem – zbožným, to jistě, ale pořád jen výkonem! Neprotéká nám život nenávratně, jalově a šíleně rychle mezi prsty? Žijeme jen jednou, jsme jen jednou na světě – uvědomujeme si to? Skutečně? Pokud ano, pak víš, co pro tebe znamená spiritualita a co pro tebe znamená nový začátek – i když není těch dvanáct duchovních disciplín nic nového, nic převratného, obnošená vesta. Nejsou však, lépe řečeno, spíše jako vesta, kterou považujeme za obnošenou, ač nám nepříliš nošena neužitečně visí ve skříni (čest výjimkám)?

Pokud chcete systematicky pracovat na své vnitřní proměně, musíte praktikovat duchovní disciplíny. Pokud nechcete systematicky pracovat na své proměně, vaše srdce zůstane takové, jaké je – zůstane neproměněné. K proměně srdce nestačí praktikovat křesťanství tak, jak je to běžné – chodit do sboru, číst jitřenku, pomodlit se po probuzení, před jídlem a před usnutím. To je málo – i když tak žije většina křesťanů.

Výsledkem praktikování duchovních disciplín je změna priorit. Běžnému životu běžného křesťana dominuje tělo, mysl je mu podřízená – a Bůh je podřízen tomu všemu. Praktikování duchovních disciplín vede k tomu, že našemu životu dominuje Bůh, stojí na prvním místě, jemu se podřizuje mysl – a mysli se podřizuje tělo. Když praktikujeme duchovní disciplíny, dochází k nabourání obvyklých, po léta zažitých vzorců myšlení a chování v našich myslích i tělech a vytváří se prostor pro proměnu z Božích rukou, pro naši metamorfózu.

Dallas Willard dělí duchovní disciplíny jinak než Richard Foster. Rozděluje je do dvou skupin – na disciplíny ZAPOJENÍ (děláte věci, které byste jinak běžně nedělali) a na disciplíny ZDRŽENLIVOSTI (neděláte věci, které byste jinak běžně dělali). Víte, ono je to podobné i s hříchy – i ty lze rozdělit do dvou skupin, na hříchy OPOMINUTÍ a na hříchy SPÁCHÁNÍ – a tak Dallas Willard staví disciplíny ZAPOJENÍ do opozice vůči hříchům OPOMINUTÍ a disciplíny ZDRŽENLIVOSTI do opozice proti hříchům SPÁCHÁNÍ.

 

Dobře – a co má tohle všechno společného se spásou, s tou spásou, která je přece už od Luthera spásou z milosti, ne ze zbožného výkonu?

Nový život je do nás vložen při znovuzrození. Vstupujeme tím do interaktivního vztahu s Bohem Otcem, Ježíšem Kristem a Duchem svatým. Když se to stane, následuje odpuštění a ospravedlnění. Potom navážeme vztah s Ježíšem Kristem, chodíme s ním – a ten nový život, který do nás byl vložen, se transformuje na posvěcení a vede k oslavení. K tomu, že odrážíte Kristovu podobu – vypadáte jinak, je ve vás něco neobvyklého… A lidé kolem vás si toho všimnou, budou chtít vědět, jak jste to získali a budou to chtít také. Jste jiným člověkem. Bůh proměnil vaše srdce, protože jste mu to dovolili. A to je spasení. Když udržíte vztah s Ježíšem Kristem ve středu svého života, pak jej jednou poznáte jako Krále, který vám otevře dveře svého království.

Kontext pro ten interaktivní vztah představuje náš život – a systémovou platformu pro ten interaktivní vztah tvoří duchovní disciplíny.

To pro dnešek stačí, přestávám tlačit na pilu, nechci čtenáře unavit. A příště se už podíváme na první duchovní disciplínu – studium, protože deset deka praxe je lepší než tuny teorie.

Jan Vojvodík (c168@seznam.cz)

(Článek vyšel v časopisu Advent 2/2019)

 

Jak na spiritualitu? Vize a rozhodnutí (1. část)


 Sdílet článek na:
redakce - AIS 19. července 2019 Život víry