<< >>

Tři duchovní disciplíny, které jsme si zatím přiblížili, měly tři společné jmenovatele: šlo o disciplíny vnitřní, daly by se označit za „měkké“ záležitosti, které hodně dávají, aniž by hodně braly; v alternativním výčtu Dallase Willarda, který byl zmíněn v druhém díle našeho seriálu, patří k disciplínám ZAPOJENÍ (angl. engagement). S postem už to bude jiná káva.

Půst je poslední, čtvrtou vnitřní disciplínou ve Fosterově výčtu – ale nebude už „soft“, nýbrž „hard“, tedy tvrdou záležitostí, ne měkkou – hodně dává, ale také hodně bere. Dallas Willard hovoří o postu jako o jedné z disciplín ZDRŽENLIVOSTI, na rozdíl od disciplín ZAPOJENÍ, kam patřilo studium, modlitba a rozjímání. Zmínili jsme už dříve, že disciplíny ZAPOJENÍ staví Dallas Willard do opozice proti tzv. hříchům OPOMINUTÍ a disciplíny ZDRŽENLIVOSTI do opozice proti tzv. hříchům SPÁCHÁNÍ. Z toho, co jsme si právě řekli, je zřejmá pozice půstu jako duchovní disciplíny – půst je postaven jako uvnitř, v našem těle a našem dnešku realizovaná ZDRŽENLIVOST, námi aktivně postavená do opozice proti možným negativním hříšným SPÁCHÁNÍM. Snad to nezní příliš učeně…

Půst. Čtyři písmena – suchá tak, až se z nich práší. Z pojmu „půst“ to zavání klášterem, nepohodlím. Snadno pochopíme, proč anglický výraz pro půst – podstatné jméno „fast“ – zní stejně jako anglické přídavné jméno „fast“ vyjadřující rychlost. Půst prostě chceme mít rychle za sebou, je to nepříjemná povinnost, řekli bychom, ovšem možná předčasně. Půst není negativní zkušenost – můžeme v něm najít zkušenost pozitivní, jako mnozí před námi.

Je neoddiskutovatelným faktem, že duchovní disciplína půst se na prvním místě týká skutečně jídla a pití. Jíst a pít na jedné straně nutně potřebujeme, abychom přežili – na druhé straně nám jíst a pít také chutná. Ani já se nevejdu do kalhot, ve kterých jsem se ženil, protože za těch pětadvacet let se objem mého pasu téměř zdvojnásobil. Právě kvůli tomu, co souvisí s tím pasem, řada z nás praktikuje půst jako zdravotní disciplínu. Je prostě zdravé občas nejíst nebo jíst méně. Známe půst i jako doprovodnou disciplínu k modlitbě – půstem se mohu snažit svou modlitbu podtrhnout, dát najevo, že mi o to nebo o toho, zač či za koho se modlím, opravdu jde. Půst jako duchovní disciplína je ale něco jiného než půst kvůli zdraví nebo půst jako podtržítko. Půstem jako duchovní disciplínou dávám před celým vesmírem najevo, co je v mém životě první – a co až druhé. A dávám to najevo nejen celému vesmíru, ale i sobě, svému břichu, svému pohodlí, všemu tomu, co má v sobě potenciál stát mezi mnou a Bohem nebo mezi mnou a časem na vztah mezi mnou a Bohem. Půst jako duchovní disciplína je tak především vyznavačská záležitost.

Všimli jste si, jak často jídlem zajídáme nepříjemnosti, stres, roztěkanost? Jak se (často i nevědomky) utíkáme k příjemným pocitům z jídla, když nám zrovna není moc příjemně? A jak si na své jídlo sněžíme sůl, cukr a sypeme koření a na talíře je ladíme, aby nám chutnalo, aby nás bavilo? Není náhodou, že se roztrhl pytel s kuchařkami celebrit a populárně-kulinářskými pořady v televizi i na YouTube. Svět dnešního člověka se točí kolem prožitků, tedy i kolem jídla.

Vzdát se jídla jako utišujícího prostředku, jídla jako náplasti na bebí, které nám život momentálně udělal – abychom mohli svou bolest a svou situaci vnímat syrověji, takovou, jaká skutečně je, a vyvodit z ní závěry, ne ji jen přelepit – k tomu se půst jako duchovní disciplína dá moudře použít.

Uvědomit si a vyznat, že Bůh je pro mne víc než plný žaludek, utišená žízeň a oslazený život – i to nám umožňuje prožít půst jako duchovní disciplínu. A také to, že čas pro Boha je pro mne víc než čas na jídlo a čas potřebný k jeho přípravě a jeho shánění – a uvědomit si to a prožít to alespoň jednou za čas je očistné a povzbudivé. I to jídlo nám pak bude víc chutnat.

A tak bez ohledu na to, zda a jak často praktikuješ zdravotní půst a půst jako podtržítko svých modliteb, dovol si luxus prožít a uvědomit si svůj půst jako duchovní disciplínu, kterou neděláš kvůli linii a životnímu stylu, kvůli vyjádření vážnosti svých proseb a tužeb, ale proto, abys vyznal, komu patříš – a že si to uvědomuješ – a že o to patření stojíš.

A až pak – protože půst má neoddiskutovatelně primárně na paměti jídlo a pití – začni přemýšlet o některé z forem moderního půstu – ze stejných důvodů:

  • půstu od informací
  • půstu od zbytečné zábavy
  • půstu od politiky
  • půstu od zloby
  • půstu od sociálních sítí (FB, Twitter, Messenger, Instagram)
  • půstu od sobectví
  • celé řadě dalších půstů, o jejichž významu pro tebe víš jenom ty
 

JAK NA TO?

Zapomeň teď na zdravotní půst, na celé dny bez jídla a pití. Pokud patříš k lidem, jako jsem já, které bez jídla a cukru drtivě rozbolí hlava, víš dobře, že ty celé dny postu jsou pro lidi jako my prostě technicky nezvládnutelnou metou. Ale i já, i ty, i když nejsi tělesně vybaven pro dlouhodobé posty, zvládneme půst od snídaně (ti slabší od oběda) do snídaně. A zcela rozhodně zvládne každý z nás půst od obvyklé ranní kávy či čaje, od „sladké tečky“, od toho, nač mám momentálně chuť. Podstatný tu není výkon, kolik toho vynecháš a čeho všeho a jak často a na jak dlouho se vzdáš. Podstatné je to, že víš proč (protože vyznání), že víš pro koho (pro sebe před Bohem i pro Boha), že víš před kým (před celým vesmírem i před svým sobectvím a touhou po pohodlí).

Dobře, jak se ale můžu postit od zloby? Daniel Duda při přednáškách o spiritualitě vysvětloval, že na počátku své zloby, předtím, než propukne, máme mezi impulzem ke zlobě a nástupem zloby tak ¼ vteřiny času rozhodnout se proti chemickým pochodům v mozku, zastavit je tím, že si řeknu: „Ale já nechci!“ Cvič se v tom nechtění, i to je půst jako duchovní disciplína – byť je to půst poněkud nezvyklý. Že se to ve ¼ vteřiny nedá stihnout? Dá. Ne vždy, ale občas ano – když s tím počítáš.

OK, to bych ještě chápal – ale jak se dá postit od sobectví? Zkus vyzkoušet třeba návod Johna Ortberga z knihy Život, aký si vždy chcel:

„Tajný den pro druhé: Cílem je nemít žádný vlastní program – být prostě jen doma k dispozici svým dětem a své ženě. Dělej to, co je potřeba udělat, dělej s nimi to, co chtějí dělat oni – a neříkej jim, že je to součást ‚projektu‘. Když s tím začneš, všimneš si dvou věcí: jak je těžké nebudovat své vlastní záležitosti – a jak je těžké odolat pokušení říct někomu o svém ‚projektu‘. Když to budeš cvičit, budeš se v tom ovšem posouvat, budeš se měnit.“

Určitě najdeš sám další a další možnosti půstu od sobectví… Neboj se kreativity, Bůh je Bohem živých, ne Bohem strnulosti a zakolejenosti.

Tím vším, co tu bylo popsáno, se ovšem půst nevyčerpává. Některé postní důrazy přetečou do duchovních disciplín JEDNODUCHOST a SAMOTA. Půst jako duchovní disciplína má své místo v celé řadě duchovních disciplín jako jedna z nich, jedna dílčí součást celku; není to samoúčelné usilování, nestojí v životě samo o sobě. Jak se říká tomu celku duchovních disciplín, řekli jsme si to už? Duchovní život – jako základní předpoklad duchovního růstu – základní předpoklad smysluplného růstu církve. Až zase budeme konfrontováni s tím, že jako církev stagnujeme, vzpomeňme si na to – a třeba nás napadne i něco, od čeho bychom se mohli postit všichni společně, jako církev.

Vnitřní duchovní disciplíny, první třetinu duchovních disciplín ve výčtu podle Richarda Fostera, máme za sebou. Příště spolu otevřeme oblast duchovních disciplín vnějších. První z nich, o které si něco řekneme, má název JEDNODUCHOST.

Jan Vojvodík (c168@seznam.cz )

(Článek vyšel v Adventu č. 6/2019)

 

Jak na spiritualitu? Vize a rozhodnutí (1. část)

Jak na spiritualitu? Duchovní disciplíny (2. část)

Jak na spiritualitu? STUDIUM (3. část)

Jak na spiritualitu? MODLITBA (4. část)

Jak na spiritualitu? ROZJÍMÁNÍ (MEDITACE) (5. část)


 Sdílet článek na:
redakce - AIS 16. srpna 2019 Život víry