V ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe.
Filipským 2‚3
Bůh chce, abychom byli pokorní. V Bibli nacházíme mnoho veršů o tomto postoji. Například v listu Efezským 4‚2 čteme:
„…s veškerou pokorou a mírností, s trpělivostí se navzájem snášeli v lásce“ (ČSP). Přesto jsou někteří lidé, kteří si myslí, že když budou pokorní, stanou se slabými. Skutečná pokora však znamená pravý opak: je to pozice síly, protože umožňuje přítomnost pokorné síly Ducha. Neznamená to však, že takový člověk je „ušlápnutý“ a že se musí vždy krčit, ponižovat nebo snášet krutosti. Je obrovský rozdíl mezi pokorou a ponižováním se! Když Ježíš vykonal první nařízení pokory, tak nohy učedníkům jen umyl! Bůh neočekává, že jeho děti budou rohožkami nebo se nechají šikanovat.
Na tomto světě jsou někteří lidé, kteří si jako „hlava domácnosti“ pletou svou roli autority a namísto toho, aby se chovali podobným způsobem jako Kristus, jsou nároční, arogantní a urážející. Není Božím plánem, aby manželky trpěly takové zneužívání. Mnoho žen snáší utrpení, protože se mylně domnívají, že je to jejich křesťanská povinnost. Jak je smutné, že jsou takto podvedeny. Ježíš byl pokorný, ale silný. Svým nepřátelům čelil tichým a laskavým způsobem, ale stál pevně a silně. Dokonce i při událostech, které vedly k jeho ukřižování, se vší důstojností a pokorou přijal kaž dou ránu – nikdy se nedal přemoci hněvem. Proto o Bohu mluvte s úctou, o bližním tak, jak byste chtěli, aby se mluvilo o vás, o sobě mluvte pokorně nebo mlčte, protože skutečná pokora je znakem vnitřní síly, stejně jako odvaha.
Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.
Matouš 11‚29.30
