Odpověděl jim: „Když se modlíte, říkejte: Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království.“
Lukáš 11,2
Ježíš ve své vzorové modlitbě nevysloví Boží jméno. Přesto první prosba, která má zaznít i z našich úst, je: „Buď posvěceno tvé jméno!“ Při přemýšlení o modlitbě „Otče náš“ jsem se často zasekl právě u těchto slov.
Zpočátku jsem přemýšlel, o jakém jménu Ježíš hovoří. Nakonec jsem vždy dospěl k tomu, že má nejspíš na mysli ono slavné a také tajemné „JHVH“ — jméno, u kterého neznáme jeho správnou výslovnost.
Později jsem uvažoval o tom, jak může být posvěceno jméno, které je už ze své podstaty svaté. Je to jméno, které patří jen Bohu a v mé mysli má být odděleno ode všech jiných jmen. Pokud je vyslovuji, měl bych to dělat s náležitým respektem a úctou. Jde přece o mého Stvořitele.
Dnes si myslím, že nám Ježíš chce sdělit ještě něco víc. Jako křesťan se hlásím k Ježíši Kristu, Duchu svatému a také k Otci, který je v nebesích. Pokud myslím své křesťanství vážně, mám dělat vše pro to, abych nešpinil dobré jméno mého Boha. Moje jednání i má slova by měla reprezentovat Stvořitele.
Z tohoto pohledu mi prosba „buď posvěceno tvé jméno“ dává smysl. Prosím Boha, aby požehnal mé jednání. Toužím po tom, abych dokázal jednat jako jeho dítě. Jenže se mi to vždy nedaří, a tak současně prosím, aby mi pomáhal i v tom, co zatím nezvládám.
Apoštol Pavel píše: „Zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu…“ (Fp 3,13.14). I já se chci dívat vpřed.
