Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Duch je odhodlán, ale tělo slabé.
Marek 14‚38
Když jsem byla mladá, vysvětlení o tělesné a duchovní přirozenosti znělo velice jednoduše. Jsou jako dvě lvíčata. Rada, kterou jsem obdržela, vypadala černobíle. Mám krmit duchovní lvíče a to druhé mořit hladem. Duchovní lev tak poroste a bude silnější než ten tělesný. Jednoduché, že? Tenkrát jsem však nevěděla, že tyto dvě přirozenosti budou spolu stále bojovat, dokud Ježíš nepřijde. Jak ale potom můžeme dosáhnout pokoje s Bohem?
Když byl Ježíš v Getsemanské zahradě, požádal své učedníky, aby s ním zůstali a bděli (Mk 14‚34). Když v úzkosti volal k Otci: „… odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš,“ učedníci spali (Mk 14‚36). Když k nim po modlitbě přišel, zeptal se Petra: „Šimone, ty spíš? Nedokázal jsi jedinou hodinu bdít? Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Duch je odhodlán, ale tělo slabé“ (v. 37.38). V hodině svého zápasu Ježíš potvrzuje svár mezi duchovní a tělesnou přirozeností svých učedníků. Selhali, zklamali v kritické chvíli. Umíte si představit, jak se asi Petr cítil? Všichni jsme zažili okamžiky, kdy si bolestně uvědomíme svá selhání, chvíle, kdy se zdá, že tělesný lev vítězí. Možná nejupřímnější vyznání vnitřního boje pochází od Pavla: „… když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ (Ř 7‚23.24). A dále odpovídá: „Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! – A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu“ (v. 25). Když zjistíš, jak jsi ve skutečnosti slabý, nezoufej. Neskrývej se před Ježíšem, utíkej k němu! „Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši… Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích“ (Ř 8‚1.3). On je tím důvodem, proč můžeme být smířeni s Bohem. A On nás neopustí!
