<< >>

Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám. Efezským 4‚31.32

Někdo hezky napsal, že hněv je náš „svatý oheň“ ve smyslu rozhořčení nad nespravedlností a ubližováním. Ano, tak to bývá, ale zkušenost nás naučí, že někdy tento náš „oheň“ není svatý. Ať spravedlivý či nespravedlivý, lidský hněv navíc nebývá hezký a vzpomínka na něj příjemná.
Odpuštění, pokoj a laskavost, které zde stojí v kontrastu k hněvu a křiku, však nejsou dílem přirozených schopností – je to Boží duchovní pokoj, Boží duchovní agapé, Boží duchovní postoj milosti, co nás takto proměňuje. Sebevláda je sice jedním z projevů ovoce Ducha, sama by však nestačila.
Čím jsme ve víře upokojenější, vnitřně bezpečnější, jistější, tím menší bývá náš sklon k napětí a hněvu. Čas, kdy se vystavujeme vlivu Otce, Syna a Ducha svatého, se projeví v každodenních situacích, které jsou pro nás výzvou. Dříve se tomu říkalo „najít pokoj s Bohem“.

Bože, dej, abychom našli své vlastní, osobní způsoby ztišení, kdy nás Tvůj Duch ovlivňuje a proměňuje, jak sám chce.

Roman Mach

...na Tebe s důvěrou čekáme! 30. července 2020 Zamyšlení