<< >>

A kdykoli povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše přestoupení. Marek 11‚25

Snad všichni velice dobře známe (možná dokonce i zpaměti) modlitbu Otčenáš. Je v ní jen jediná myšlenka, kterou Ježíš nějakým způsobem komentuje a rozvádí: Potřeba uvědomit si souvislost mezi Božím odpuštěním nám a naším odpuštěním druhým (možná by bylo lépe v obou případech použít termín „odpouštění“).
To, jak je to pro nás citlivá a niterná záležitost, ilustruje následující příběh. Jistá žena si vyslechla úvahu kazatele. Po kázání za ním přišla s prosbou, jestli by se s ní mohl modlit. Vyzval ji, aby po něm opakovala slova a myšlenky právě modlitby Otčenáš. Když se dostali ke slovům: „A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám…“ dokázala ze sebe dostat jen: „A odpusť nám naše viny…“ Kazatel se pak ptal, proč nemůže pokračovat dál. Se slzami v očích mu řekla, že to nejde, protože v jejím životě je někdo hodně blízký, komu odpustit zatím nedokázala a v současné době ani odpustit nedokáže.

Pane Ježíši, prosím Tě, ať dnes s Tvojí pomocí a ve Tvé síle dokážou nejen naše ústa, ale i srdce vyslovit: „Odpusť nám naše viny.“ Ať jsme ochotni odpouštět našim bližním s nadějí, že i oni budou, stejně jako Ty, odpouštět nám.

Libor Škrla

...na Tebe s důvěrou čekáme! 25. července 2020 Zamyšlení