Odpověděl jim: „Když se modlíte, říkejte: Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království.“
Lukáš 11,2
Prosba, kterou se dnes budeme zabývat, má více odstínů. Tím prvním je naše touha po životě ve společnosti bez hříchu a zla. Každý, kdo se setkal s Ježíšem, touží po tom, aby se už vrátil na naši planetu a obnovil zde vládu dobra. Křesťané se těší na tu chvíli, kdy Ježíš vyplní svůj slib a jednou provždy zničí původce zla a všechny, kdo si ze zla udělali svého koníčka.
V té prosbě ale zaznívá i touha po tom, abych já sám byl tím, kdo začne kolem sebe šířit atmosféru nebe. Jak? Třeba tím, že se naučím odpouštět nebo projevovat praktickou lásku vůči těm, kteří jsou různě handicapovaní a cítí se společností odstrkováni někam do kouta.
Moje prosba mne ale také vede k tomu, abych si dobře pamatoval, že se jedná o Boží království, a pokud chci být jeho součástí a toužím zjevovat jeho principy, nezvládnu to sám. Podaří se mi to jen tehdy, když budu každý den čerpat odvahu i sílu u Stvořitele, jemuž patří to království, na které se tak moc těším.
Na naší planetě zatím dál probíhá boj mezi královstvím dobra a zla. Stvořitel bojuje s ďáblem o to, jestli se Země stane součástí Boží vesmírné říše, v níž zlo nemá místo.
Boj mezi světlem a tmou jednou skončí vítězstvím dobra a já se zatím mohu svobodně rozhodovat, na kterou stranu se postavím. Proto je namístě prosba: „Bože, ať tvé království vstoupí do mého nitra. Ať tvá láska zaplní mé srdce. Ať všude, kde se objevím, zavane vůně tvého království. Díky. Amen.“
