Jistě mi řeknete toto přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! O čem jsme slyšeli, že se dálo v Kafarnau, učiň i zde, kde jsi doma. Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti.
Lukáš 4,23.24
V Nazaretě je v tu sobotu čten text 61. kapitoly Izajáše. Prorok v ní hovoří o tom, jaký bude Mesiáš. Když Ježíš dočetl, všichni se na něj dívají a čekají, co bude.
Co od něho čekají? Slyšeli o zázracích, které dělal jinde. Teď chtějí, aby něco podobného udělal i u nich. Možná raději ještě něco velkolepějšího. Je-li skutečně tím Mesiášem, tak by si město, v němž vyrostl, zasloužilo nějaký bonus.
Jeho další slova se jim ale nelíbí. Najednou zjišťují, že o nich ví vše. Zná jejich pochybnosti. Ví, že odmítají uvěřit tomu, že by mohl být očekávaným zachráncem Izraele. Mají pocit, jako by viděl i do těch nejskrytějších zákoutí jejich nitra.
Ježíš jim pak prozradí, proč v jejich městě žádný zázrak neudě lá. Všude jinde přicházel Ježíš jako muž bez minulosti, který svým kázáním a jednáním měnil současnost, a navíc svým posluchačům nabízel naději do budoucnosti. Obyvatelé Nazareta v něm ale stále vidí toho kluka, který tu ještě před pár lety se svým otčímem pracoval jako tesař.
Lidé v Nazaretě mohli zažít tytéž zázraky jako obyvatelé jiných měst v Galileji a Judsku. Mohli, ale nezažili. Zabránili v tom Ježíši svou nevírou.
Stejné nebezpečí hrozí i mně. Ježíš mi chce pomáhat. Dívám-li se ale na něj optikou mé nevíry a předsudků, bráním mu v konání zázraků, podobně jako lidé v Nazaretě. Tu chybu ale udělat nechci.
