Zamyšlení

A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A nevydej nás do pokušení, ale vysvoboď nás od zlého.

Znám lidi, kteří si myslí, že jsou dobří. Ne, že by byli úplně špatní, ale zapomínají, že nejsou bezhříšní. Neuvědomují si, že i když jsou možná lepší než většina těch okolo nich, nejsou dokonalí a bezhříšní.

Právě těmto lidem Ježíš říká, aby se na chvíli postavili vedle dokonalého a svatého Stvořitele. Jakmile to udělají, uvidí se v trochu jiném světle. Najednou si uvědomí, kolik zla skrývá jejich nitro. Je to, jako když za zimního slunečného poledne položíme na právě napadaný sníh list bílého papíru a ten nám najednou v tom kontrastu se skutečnou bílou nějak zešedne.

Mnoho lidí má velký problém — neumějí si přiznat svou chybu, a proto nikdy nevysloví „odpusť mi“. Přitom je to tak důležité. Pokud nezískáme odpuštění, neseme si svou vinu stále v sobě, a i když se snažíme si nic nepřipouštět, naše nitro tím trpí a většinou pak trpí i naše tělo. Spousta nemocí má svůj původ právě v našem nitru.

David velice výstižně popsal, jaké to je, když se tváříme, že se nic neděje: „Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysychal mně morek jako v letním žáru“ (Ž 32,3.4).

Každé zlo a každý hřích ničí mé zdraví. Ježíš mne proto učí umění poprosit o odpuštění. Nejprve nebeského Otce a pak i lidi, kterým jsem ublížil. Odměnou je nejprve pokoj v srdci a poté i lepší duševní, duchovní a také tělesné zdraví.