Tu žalářník rozkázal, aby mu přinesli světlo, vběhl dovnitř a pln strachu padl před Pavlem a Silasem… Pak je zavedl do svého domu, pozval je ke stolu a s celou rodinou se radoval, že uvěřili v Boha.
Sk 16,29–34
Žalářník s úžasem naslouchal modlitbám a zpěvu uvězněných apoštolů. Když je přivedli, viděl jejich oteklé, krvácející rány a sám nařídil, aby jim dali nohy do klády. Očekával, že od nich uslyší žalostný nářek a proklínání; namísto toho však slyšel radostné písně a chvalozpěvy. Když usínal, dosud mu zněly v uších. Nyní ho probudilo zemětřesení a chvění vězeňských zdí. Leknutím vyskočil a s hrůzou zjistil, že všechny dveře vězení jsou otevřené.
Ve svém zoufalství měl pocit, že pro něj bude lepší, když sám ukončí svůj život, než aby podstoupil potupnou popravu. Vytasil meč a chtěl se zabít. Vtom však zaslechl Pavlova povzbudivá slova: „Nedělej to! Jsme tu všichni!“
Žalářník upustil meč, zavolal, aby mu přinesli světlo, a spěchal do vnitřního vězení. Chtěl se podívat, co je to za muže, kteří mu jeho surové jednání oplácejí laskavostí. Došel až k apoštolům, vrhl se jim k nohám a prosil je o odpuštění. Zatoužil po stejném pokoji a radosti, které vyzařovaly z apoštolů. Spatřil v jejich tvářích nebeské světlo. V hluboké pokoře prosil apoštoly, aby mu ukázali cestu života. (PNL 125.126; AA 214–218)
Všemohoucí Bože, pomoz nám milovat i zdánlivé nepřátele a být ochotni podělit se s nimi o Tvou lásku.
