<< >>

Na konci loňského roku se stal kazatel Církve adventistů s. d. (CASD) a dosavadní předseda Vězeňské duchovenské péče (VDP) Pavel Zvolánek zástupcem hlavního kaplana Vězeňské služby České republiky. Rozšířil si tak pracovní povinnosti u Vězeňské služby, kde od roku 2015 vykonává na částečný úvazek kaplana ve věznici Valdice. Po zvolení zástupcem hlavního kaplana ukončil Pavel Zvolánek pětileté působení ve služebnosti vedoucího kaplanské služby Česko-Slovenské unie CASD, kde ho nahradil tajemník unie Peter Čík. Zůstává však vedoucím kaplanského oddělení na Českém sdružení CASD.

Pavle, mohl bys vnést čtenářům více porozumění do Tvých pracovních zařazení?

V březnu uplyne šest let, co jsem byl poprvé zvolen předsedou Vězeňské duchovenské péče. Vystřídal jsem Renatu Balcarovou, která organizaci s podporou církve adventistů vedla šestnáct let. Tento spolek sdružuje duchovenské dobrovolníky ze 13 různých církví, kteří docházejí do věznic za odsouzenými, aby jim byli nablízku na jejich cestě nápravy. Navštěvovat odsouzené není administrativně jednoduchá záležitost. Ve VDP pomáháme dobrovolníkům vyřídit potřebné formality, organizujeme pro ně ve spolupráci s Vězeňskou službou různé vzdělávací semináře, školení, zajišťujeme duchovní literaturu, hledáme a vychováváme další zájemce o tuto službu. Dobrovolníci slouží lidem ve vězení zcela zdarma. Předseda spolku je zaměstnancem církve. Vedle spolku dobrovolníků ale existuje i Vězeňská duchovní služba (VDS), kterou organizuje samotná Vězeňská služba (VS) České republiky. VDS má na starosti hlavní kaplan, od loňského roku Otto Broch z Římskokatolické církve, a jeho zástupce, tedy já, zaměstnanci Vězeňské služby ČR. Do těchto funkcí jsou lidé jmenováni generálním ředitelem VS ČR. Pracovní náplní je péče o kaplany, tedy duchovní zaměstnance 35 věznic.

Kolik má VDP dobrovolníků a kolik VDS kaplanů?

VDP má 186 registrovaných členů a asi dalších 100 lidí chodí do věznic a nejsou členy VDP. Kaplanů je 51 na různé úvazky. Co do počtu kaplanů i dobrovolníků patří naše církev k druhé nejpočetnější. Velice si vážím služby dobrovolníků i kaplanů.

Kde je možné se s tebou setkat?

Vězeňská duchovenská péče má společnou kancelář s Vězeňskou duchovní službou na Generálním ředitelství VS ČR na Pankráci. Jsem v té kanceláři jako předseda VDP i jako zástupce hlavního kaplana, a to společně s hlavním kaplanem, se kterým úzce spolupracujeme. Je možné po předchozí domluvě se setkat tam, ale i kdekoli jinde. Jsem rád za každého, kdo projeví o vězněné zájem.

Umíš rozlišit, kdy pracuješ pro VDP a kdy pro VS ČR?

Myslím, že ano. Snažím se ani jednu oblast nešidit. Obdivuju všechny dobrovolníky, kteří ve svém volném čase a zcela zdarma přicházejí potěšit a povzbudit odsouzené. Zároveň skládám hold všem kaplanům, kteří mnoho hodin denně tráví za mřížemi. A protože jsem nechtěl být jen úředník a chtěl jsem dobrovolníkům i kaplanům více rozumět, jednou týdně dojíždím do Valdic, kde pracuji jako kaplan a setkávám se nejen s trestanci, ale i se zaměstnanci věznice, jejichž práci také velice obdivuji. Snažím se být nablízku i lidem, kteří se stali oběťmi trestných činů. Máme různé možnosti, jak lidem v jejich těžké situaci pomáhat. Valdice patří mezi jedno z největších zařízení v naší zemi, jsou zde nejtěžší zločinci a není vůbec radostné naslouchat příběhům lidí, kteří v životě sami zažili peklo a druhým ho pak také připravili. Kromě individuálních a skupinových setkání zde mám jednou za měsíc dvě sobotní adventistické bohoslužby.

Pavle, v kaplanství nejsi žádný začátečník. Kdy ses s ním setkal poprvé?

Poprvé to bylo už v roce 1998, kdy jsem byl dva roky kaplanem ve vazební věznici v Českých Budějovicích.

Jak tě Pán Bůh povolal ke kazatelské službě?

Díky mé mamince, která je dodnes nadšenou křesťankou, jsem od malička poznával život s Bohem. Po základní škole v mém rodném městě v Karlových Varech jsem vystudoval Umělecko průmyslovou školu v Praze, která mě sice bavila, ale nejvíc jsem se stejně vždy těšil do sboru. Cítil jsem se v něm bezpečně, lidé byli laskaví, přátelští. Brzy jsem se tam stal vedoucí mládeže, a když mě později, když už jsem byl ženatý a bydlel v Kladně, Miroslav Kysilko nabídl studium teologického semináře, neváhal jsem a dodnes nelituji. Nic převratného se v mém životě nestalo. Rozhodnutí stát se kazatelem přišlo docela obyčejně. Chtěl jsem být nablízku lidem i Bohu.

Tvoje kazatelská služba je pestrá, protože jsi zastával různé služebnosti v církvi. Na které období své služby vzpomínáš nejraději?

Já jsem s lidmi rád, rád pracuji v týmu. Zažil jsem dobu totality, neopakovatelné období po revoluci, NET 98, ale také poměrně dlouhé období ve vedení Českého sdružení. Cokoli dělám s druhými pro druhé, tak mě baví. Poznal jsem stovky různých lidí na různých pozicích a vždycky jsem se snažil je pochopit, i když někdy je to těžké. Zvláště teď ve věznicích, ale nejenom. Mám lidi hodně rád, jsem člověk společenský a přátelský. Snažím se mít pro druhé vždy povzbuzení, které čerpám od Pána Boha. Je pro mě velkým uspokojením, když mohu někomu pomoci, když vím, že jsem udělal něco, co druhému přineslo užitek. Snad to nezní jako vychloubání či fráze, ale tak to opravdu u mě je. 

Delegáti konference Česko-Slovenské unie položili ve své vizi pro další období života církve důraz na otevřenost a službu ve vztahu ke společnosti. Jakým způsobem naplňuje kaplanská služba toto poslání?

Myslím, že právě kaplani, a to nejen vězeňští, ale v současné době především ti nemocniční, toto bezezbytku naplňují. Často se mluví o lidech v první linii v boji s pandemií, já bych k nim nemocniční kaplany přidal. Doprovázet lidi v nejtěžších chvílích jejich života je opravdu těžký a zodpovědný úkol. Umět naslouchat, ochotu pomoci, být s druhými v bolesti, ve zklamání, frustraci, to tenhle svět, ne církev, ale celý svět, celá lidská společnost, opravdu potřebuje. Málokdy se setkáváme s tím, že by naši službu někdo odmítl. Jsem rád za podporu církve, protože díky ní se můžeme lidem plně věnovat. Mám rád krásný citát Jana Hellera, kterým bych to své povídání ukončil: 

 “Navzdory své nekonečné vyvýšenosti sestoupil Bůh do hlubin lidské bídy, navzdory své svatosti se dal odsoudit a podstoupil zavržení hříšníka, navzdory smrti kříže povstal a kraluje. A tak my smíme věřit navzdory tomu, co máme kolem sebe i před očima, a doufat navzdory tomu, co nám radí naše oči i srdce.”

redakce - AIS 16. března 2021 Ze života církve