A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?
Jon 4,11
Vraťme se ještě jednou do knihy proroka Jonáše. Tato kniha je ve vícero ohledech zvláštní. Jednak se řadí mezi prorocké knihy, i když v ní žádné proroctví vyřčeno není a je to vlastně příběh. Druhou věcí je to, že Jonášova kniha končí otázkou, kterou pokládá Bůh Jonášovi. A to třetí, co nemůže čtenáři uniknout, je naprosto rozdílné vnímání člověka, v tomto případě Jonáše, a Boha v souvislosti s tím, co je spravedlnost.
Jonáš byl žádán, aby šel do města Ninive, hlavního města asyrské říše, tedy úhlavního nepřítele izraelského národa. Tato říše byla v očích Izraelců mocností, která ukončila nejslavnější období jeho dějin. Byla pro ně symbolem násilí a zla. Vždyť Asyřané ohrožovali samotnou existenci izraelského národa. A právě tam měl Jonáš nést poselství, nabídku záchrany. No to přece není možné. Prorok se s tím nemohl ztotožnit. A tak jít odmítl. Po opakovaném Božím vyzvání přece jenom šel, ale stále měl na tuto situaci vlastní názor. Procházel městem, hlásal poselství o pokání a záchraně — a obyvatelé Ninive toto poselství přijali. Jak rozdílný je postoj Jonáše, který je přesvědčený, že obyvatelé Ninive si nezaslouží lítost, a už vůbec ne záchranu, od postoje Boha, kterému je vlastní lítost a touha po záchraně! On je totiž ten, který neustále bere ohled na své stvoření. Spravedlnost? Ano. Ale vedle toho také milosrdenství. To je Boží postoj. A když mu to člověk alespoň trochu dovolí, potom Hospodin upřednostňuje milosrdenství před lidským viděním spravedlnosti. Bůh je neomezený vládce, ale zároveň dává najevo zájem zachovat živé při životě.